Kdo nemá trpělivost, ať to nečte.
Reakcí na to, že se nedaří, často bývá snaha, aby to nebylo vidět.
Vrátím-li se v této souvislosti o tři desítky let do minulosti, vybaví se mi, kterak jsem mediálně vybavil svého tehdejšího bosse v plzeňské Škodovce, Lubomíra Soudka, vlastnostmi takřka nadpozemskými. To ovšem s upozorněním, že trvanlivost takového obrazu je závislá na dosažení nějakých pozitivních výsledků, což ovšem nenastávalo. Lubomír Soudek sám příliš uvěřil mnou mediálně vytvořené vlastní podobě.
V roce 1997 už přízeň médií začínala ochabovat, a co hůře, nervózní začínali být i bankéři a spol. (pěkná sebranka, ale to je na jiné povídání). A tak se stávala aktuální leninská otázka: Co dělat?
Nejsou-li k dispozici viditelné a reálné pozitivní výsledky, je třeba jednak označovat viníka neúspěchů mimo sebe, a jednak se chlubit cizím peřím.
V roce 1997 ještě ovládala Škoda Plzeň kopřivnickou Tatru a Karel Loprais se chystal na další ročník Dakaru, tehdy ještě skutečného, nikoliv té současné napodobeniny. I doporučil jsem (a přesvědčil) svého šéfa, že by bylo mediálně velmi účinné na jeho případném vítězství, v něž jsme doufali, nějak se přiživit, ačkoliv jsme k jeho úspěchu nemohli ničím přispět.
Vypravil jsem tedy na pařížský start hned 1.ledna 1998 skupinku novinářů, aby česká veřejnost vnímala soutěž ještě intenzivněji než v předcházejících letech.
Zde budiž přiznáno, že soutěž kamionů na Dakaru, jak jsem si ověřil nejen na místě, ale též na mediálních výstupech především francouzských médií, byla věcí celkem vedlejší, nikoliv tak ovšem v ČR. Celá věc byla tehdy čistě frankofonní a zbytek světa až tak moc nezajímala. Dva české novináře jsem vypravil na celou soutěž (za což mě mají rádi dodnes), aby česká veřejnost byla masírována po celou dobu asi tří týdnů, po které závod trval.
Nakonec se můj šéf vypravil do Dakaru, v jeho doprovodu já s jedním frankofonním zaměstnancem, a dále k cíli u Růžového jezera i s naším tamějším chargé d affaires, jehož jméno jsem dávno zapomněl, a který plnil roli velvyslance v Senegalu a několika okolních státech.
Očekávané se stalo skutkem, Karel Loprais závod kamionů skutečně vyhrál, a česká média byla zaplavena chvalozpěvy a hlavně fotografiemi Loprais + Tatra + Soudek + česká vlajka. Soudek Lopraisovi nasadil na hlavu korunu jako „Králi Dakaru“. Korunu pro „Krále Dakaru“ obstaral jsem já, a to v půjčovně rekvizit plzeňského divadla.
Také se naplnil můj předpoklad, že tato událost alespoň na nějakou dobu, pár týdnů či měsíců, trochu napraví Soudkovu reputaci. Ta ovšem stejně za rok vzala zcela za své, protože realita ho doběhla.
Proč jsem si na to vzpomněl? Protože domněnka, že současný prezident, známý pod kódem PePa 107, si na současném saudskoarabském dakaru jen plní své sny, je chybná.
PePa 107 vyhledává (a dál bude vyhledávat) podobné příležitosti, aby se přiživil na alespoň nějakých českých úspěších, které sice nemají pro naše životy naprosto žádný praktický význam, leč dobře mediálně vypadají, a to proto jen, že naše současná fialová vláda, a s ní ani PePa, ničím reálným se pochlubit nemohou.
Epilog
Škoda Plzeň je jako koncern v nenávratnu (konkurs). Karel Loprais zemřel před třemi lety. Osudy Lubomíra Soudka jsou mi od ledna roku 1999 (kdy jsme se ve zlém rozešli) neznámé. Dakar už není skutečný Dakar, a jenom Tatra naštěstí stále existuje, poněvadž jsme ji zatím nestihli dorazit.
Mně zbyly vzpomínky starého zbrojnoše a dívám se při nich na domorodý dřevěný buben, potažený kozí kůží, který jsem si ze Senegalu/Dakaru přivezl. Lepší fotografie už jsem nenašel, ostatní také odvál čas, nejspíš při stěhování.
Kdo to dočetl až sem, zasloužil by panáka.
Dnes je to tu jako za starých dobrých časů na NP. Děkuju.
Po první „válce v Zálivu“, Tatra přišla o „zakázku snů“ na dodávku náklaďáků pro člena protisaddámovské koalice. Korupční požadavek z české strany. Pro zájemce z principu nepřijatelné.
Dakar docela sledují,závodí tam příbuzný v motocyklech.
Dostat se k závodění je to dost náročné na finance a Dakar obzvlášť, bez sponzorů, nadšenců. techniky,tam jedinec nemá šanci. O fizicke zdatnosti ani nemluvě
Re: zemedelec
Tak původním účelem a původním úspěchem mělo být projetí CELÉ vytýčené trasy.
A startovali tam většinově opravdoví amatéři, resp. milovníci této disciplíny.
Kde jsou ty časy…
Zli jazykove tvrdi, ze ten skutecny Dakar zemrel v troskach helikoptery spolecne s Thierrym. Jeste zlejsi jazykove tvrdi, ze by zemrel tak jako tak, jen to Thierry stihl driv.
Pane Targus
Přesně tak.
I když mnozí jezdili motokrosu jako koníček.
Někdy mě napadá, jako pokračování šestidenní motokrosoveho závodu.
Škoda Plzeň přežila za první republiky Velkou hospodářskou krizi, přežila nacistický bačování i americký nálety, přežila čtyřicet let socialismu a nepřežila pár let demokratickýho „hospodaření“
A tak je to se vším ostatním
Godote, díky. Každá kapka autentických vzpomínek je dobrá. I v puzzle jsou drobné kostičky které se využijí.
Občas si říkám, jak naše budoucnost naloží s naší minulostí a současností. Nebude to lepší než s minulostí nakládáme my. Neradostné představy. Takové lidské.
Godote tak jste si to se Soudem pěkně užil! A co panák, ten mi pošlete? 😉
Virtuálně…. Taková je doba.
Re: Godot
Lepší je posílat panáky v digitální podobě. Je to takové „učenější“, namachrovanější.
(-:
JInak pěkně poděkuji za to, že ses překonal a hodil sem něco málo…
Lopraisovi mladšímu jsem navrhoval topení do baráku … ale Dakar mě moc nebere. Tatru mám spojenou s Hanzelkou a Zikmundem a s Expedicí Lambaréné.
Myslel jsem, že Pávek “dakar” pojede na motorce. A ono hovno. Letěl tam pózovat, hajzl.
Jasně Haz / ZaH a Lambaréné a k tomu dodat i expedici Tatra kolem světa, která byla dotlačena do zapomenutí. Film o ní před dokončením zlikvidován a TV seriál uzamčen do tajného sejfu. Už v roce 1990 se dalo poznat, kam jde naše cesta.
Pamětníci by neměli být.
Lambaréné…..
Postupně se člověk dobírá k poznání, že je tupým nezvdělaným blbcem.
V roce 1993 jsem strávil týden ve společnosti s nesmírně vzdělaným člověkem, arabistou a afrikanistou Lubošem Kropáčkem. Třeba už při tom dlouhatánském letu do JAR jsme seděli vedle sebe a on mi vykládal o islámu – na ten byl opravdu mimořádně fundovaný odborník. Vůbec jsem tenkrát neměl tušení co je to za kapacitu, hovořil jsme potom u snídaní a večeří o všem možném, třeba jak tlumočil Husákovi, když byl v ČSSR na návštěvě Kadáfí apod.
Nu a až po letech jsem zjistil, že byl také účastníkem expedice Labmaréné, tudíž jsem se ho na to tenkrát neptal a tak jsem zůstal i v této věci nevzdělaným blbem. Škoda.
(Připadám si jak Jára Cimrman…. zase pozdě).
Re: Godot
Neodolal jsem a sáhl po té knize.
Pořád ji mám.
Jakýsi Kropáček tam figuroval…
Což mne přivádí k nasranosti, páč nemůžu jít před barák a vyřvávat, že Godot je lhář a baron Prášil!!!
Zkažená neděle…
(-:
Což kniha, z expedice Lambaréné je i skvělý autentický film. Býval i na DVD.
Mám, četl. Dalším z výpravy byl Josef Vavroušek (Džůzíf Tafurís).
Je vidět že prezident je o něco mladší,než Godot. Ještě mu rajtování silných motorů v písku přijde důležité. Godotovi už ne.
O kom se denně nemluví v TV nebo nepíše v bulváru, jako by nebyl!
K čemu myslíte, že slouží bulvár: Všechny to rozvody tajné schůzky, nové známosti a svatby?
Je to (jistě na nižším levelu) shodné se situací ve škodovce – přesně, jako to popsal Godot.
Proto Vidlákovi často opakuji, že musí být vidět ( a slyšet) celoplošně a nejlépe denně.
Proniknout do podvědomí „národa“ i za cenu, že bude terčem hnojometů a možná i orgánů.
Málokterému konání rozumím tak dobře, jako konání Godotovu.
Inu, Theatrum mundi…
P.S.: Kdo dělá PePaovi107 Godota? Je to nějak slabé…
Mlč! Ještě jim napovídej…! To by tak scházelo…
Petr Kolář to má jako jednu ze svých mnohoobročnických funkcí. Možná okopíroval Godota.
Jestli si dobře vzpomínám, říkal to myslím soudruh tajemník Hlavica (v podání Josefa Bláhy, Muž na radnici):
„Když dva dělají totééééž, není to totééééž!“
To není urážka ani Soudka, natož snad PePy 107. Je to citace jednoročního dobrovolníka. To byl taky „chcimír“:
„Teď se ještě vyjevené masy nevzpamatovaly. S vypoulenýma očima jdou se dát rozsekat na nudle, a potom, když ho trefí kulička, zašeptá jen: Maminko…. Neexistují hrdinové, ale jen jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech.“
To by mohlo být i Heslo dne…
Dialog Švejka s Markem v arestu v ČB.
Kolářové zřejmě Švejka nečetli. A ani Vojnu a mír.
Dojedou na to.
Admirále, já Švejka znal dost podrobně, ale stejně jsem pumpoval. Když jsem chtěl zvolnit, zjistil jsem, že světská sláva umí být pro napumpovaného jako droga, nechce se jí vzdát.
Přivádíš mě na podivnou a podezřelou myšlenku, hle:
Jakmile se člověk přestane živit tím, co umí, a začne se živit slávou, je to začátek konce.
To je Alefe axiom, který se mi několikrát potvrdil.
Cesta zpět je sice možná, ale je kure_sky těžká. Málokdo ji absolvuje.
Sebevědomí totiž není totéž jako narcisismus.
Doufám, že mi to Godot potvrdí.
Na druhou stranu místo zabíjení lidí holýma rukama živení se prezidentováním je nejspíš pro všechny ostatní o dost lepší volba.
PePa107 přežívá na ukrajinských konzervách. Bez chleba.
https://1url.cz/P1Sgm
Souhlas. Ctižádost je mocný motor. Znám to ze svého příběhu A pak s odstupem doby, když si člověk sám sebe zpětně promítne a zhodnotí se, nezbývá mu si přiznat, „to jsem neměl. to jsem asi neměl dělat“.
RE: Starý kocour:
Hluku se střez
samotu miluj
Jan Ámos Komenský
Děkuji. Moc hezké vyprávění. Další střípek do mozaiky dějin (a přítomnosti).
„Dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie.“ — Karl Marx.
Ohledně Soudka se mi vybavil jeden jeho rozhovor v nějakém časopise, že přestal jezdit v Cadillacu z důvodu že mu při rychlosti nad 200 km (přibližně) přestaly fungovat stěrače. Člověk si pamatuje takových zbytečných kravin … :-/
Ano, někdy uměl být vtipný.
Vaše vzpomínka je přesná.
Někdy, když jsem se s ním v tom cadillacu vezl, jsem žertoval, kterak si lidé říkají – to musí být někdo hodně významný, když mu Soudek dělá řidiče.
Nu, měl jsi pravdu; má snad Lubomír Soudek blog na litterate.cz? Či dokonce na Literární kovárně?
No vidíš 🙂
S vrozenou skromností mohu tvrdit, že můj význam klesl (skoro) na nulu, zatímco Soudkův vidím v mínusu.
Utěšuje mě naděje, že mám nějaký význam pro jednoho Nulu.
🙂
Díky za vzpomínku.
Pamatuji si, jak nám na ZŠ někdy v 80. letech soudruh učitel v dílnách vyprávěl o Dakaru a my jsme ho s napětím poslouchali.
Já pocházím z Tatrováckého regionu a u nás byla Rally Dakar téma, stejně jako Tatra kolem světa, také již za bolševika. Ale i tak patří Godotivi mé vřelé poděkování na jeho vzpomínky a srovnání s PR Pávka 107. Vidím to podobně. Věrchužka 4/5-tidemolice se nemá čím chlubit a tak přichází na přetřes cizí peří.