Blog a bloger II. – Bajka o blogu

Homer S. uvádí miniaturu „Bajka o blogu“, která volně navazuje na předchozí díl s názvem „Balada o blogerovi“, který napsal Starý kocour. Vlastní blog je řešením situace, kdy účast v bublinách internetových diskuzí je už příliš zatěžující a/nebo stavu, kdy pocítíte potřebu dát své myšlenky na papír, resp. na obrazovku počítače a nějak je zorganizovat, aby nevypadaly tak obyčejně. A tak vzniká blog, osobní blog, který plní úlohu především pro samotného majitele, který nemá potřebu se prezentovat na veřejnosti (ovšem když na něj někdo v míru zavítá, nebude odmítnut). Je to skutečný myšlenkový „my home, my castle“.

Preambule
Blog je webová aplikace, obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné webové stránce. Autor se nazývá bloger (či blogger), veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra. Slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“. Mnoho weblogů umožňuje přidávat komentáře k jednotlivým příspěvkům, takže kolem nich vzniká čtenářská komunita; jiné jsou neinteraktivní.

A ———————

„Na počátku bylo slovo“
a to slovo bylo zařazeno do věty, věty do příběhu.

Na stará kolena, když máte příliš volného času a pro nějakou užitečnou práci už nejste potřební, vaším blízkým přítelem se stane počítač. Sedíte, čtete články, statě a studie a při pohledu z okna na pochmurné, mlhavé ráno vás napadne, že Myšlenku toho okamžiku popíšete – jen tak, bez zlého úmyslu. Snad jako zápis do svého deníčku. To je ten začátek té odporné závislosti, horší než nikotin, alkohol a drogy.

Hledáte místo, kde své výtvory uložíte a vzpomenete si na kolegu z webu Litterate, jehož nick zářil červeně proto, že za ním byla skryta adresa jeho blogu. Po nějaké době, kdy z laskavosti Starého Kocoura (rovněž Ostraváka) se skvěly autorovy články na webu StK, v autorovi vzklíčila smělá myšlenka (1) si pořídit vlastní blog. Nejjednodušší se mu zdála aplikace Blogspot, kterou nabízí Google (a má ji i Starý Kocour). Chvíle tvůrčích zápasů s Googlem a tím programem byla završena: můj (vlastní !!!) blog – zatím prázdný – byl na světě. Po dalším velkém stěhování článků a učení se významů pedálů, volantu a páček byl kompletní blog hotov.

To zadostiučinění, ta pýcha – byla to velká odměna. Odměnou je i to, že na vašem blogu platí vaše jurisdikce – Starý Kocour to komentoval: „a tady si můžete dělat co chcete“. To je pro někoho a někdy (i pro autora) dost podstatné, jak uvádí v I. dílu (Baladě o blogerovi) Starý kocour.

Odkaz na svůj blog jsem poslal své širší rodině, aby si uvědomili, jaký génius dříme v jejich dědovi. 

B ———————-

Jakmile jsem měl články pohromadě, dívám se na ně a na ten blog a přemýšlím, co dál, čím to krásné místo zaplním.

Ale sem tam k vám přilétne myšlenka, o které rozebíráte, podíváte se na ni z jedné i druhé strany a najednou sedíte u klávesnice a třeba i několik hodin píšete, pilujete ten textík do krásna a když jste u konce, pak zpravidla víte, jak se cítil Bůh, když stvořil svět. V té chvíli nemyslíte na čtenáře, protože to, co stvoříte je určeno především pro vás.

To je ta droga, která vás nutí podlehnout myšlence, a postavit ji prostřednictvím gramatiky a větné skladby do slov, vět a příběhu. Je pravda, že občas se vyskytne pukavec, který je bez milosti smazán. Ne vždy to bývá chyba myšlenky, jen chybného přístupu k ní, po čase může dostat nové šaty, které z ní učiní také princeznu.

Takto vznikly články o podobenstvích, autu, výtahu či zločinech RF. Vznikly na jeden záběr od toho nápadu, postavení scénáře, sehnání herců, vypravěče a vysílacího času. Seriál Louka se rodil jinak – postupně a dost těžce – to nebyla jedna, ale hromada myšlenek o nepříliš potěšujících událostech, které se mně ne vždy podařilo srovnat do uceleného konceptu.

Ale dosti snění o krásné myšlence, jenž nepřichází tak často, jak bych si přál.

C ——————

Blog z počátku sloužil jen pro mé vlastní články, ale ukázal se jako vhodný i pro ukládání článků jiných autorů, u nichž předpokládám, že jejich aktuálnost časem příliš nepomine. Je to i taková Kronika doby.
Dobré je, že ty články můžete komentovat a to způsobem, který by jejich autora nepotěšil a on se nemůže bránit z jednoduchého důvodu – neví o vás. Výjimku má Starý kocour, jenž často stvoří příběh, který mu závidím a umístím na svůj blog, protože byl u jeho stvoření.

S Homerem Simpsonem (on bývá někdy já, ale někdy se osamostatní) jsme si rozdělili role: on bude uvádět i komentovat příběhy – zejména jiných autorů – a občas mně pustí ke slovu. Zajímavé na tom je, že si spolu výtečně rozumíme, jako by jsme spolu vyrůstali.

Nedávno k nám přibylo i moje třetí já, která se narodilo v diskuzních kláních na webu Litterate. Tohle já je poněkud nedůtklivé a neskutečně tvrdohlavé. Ale tyto vlastnosti se někdy hodí (a my s Homerem Simpsonem jsem z obliga). Jmenuje se Starý beran.

Obávám se, že dělení na různá nickname ještě není konec. Jeden z diskutujících na Litterate, mně v rozrušení podal návrh, který silně zvažuji: „Onuce, neschopná vlastního myšlení“.

„Když někde stojím a přemýšlím, proč jsem zrovna tam kde jsem, je často problém poslechnout rady starších, abych se vrátil na místo, odkud jsem vyšel a snadněji si tak vzpomněl. Zapomněl jsem totiž, odkud jsem vyšel.“

D ——————-

(Podobenství o nicku)
„To co prozradí nick psychologům a prověrka IP adres odborným referentům, není nic proti tomu, co sami prozradíme svým psaním, především formou, jenž obsah prodává: délkou vět, užíváním odstavců, synonym a homonym a jiných nym, cizích slov, alespoň běžné češtiny, zkratek, vulgarit, vedením textu k nějakému závěru atd.

Jsou vyloženě dobří textaři – mezi ně samozřejmě patří HS – a jsou i tací, kteří formou psaní dávají najevo, že osud k nim nebyl nějakým způsobem příznivý.

Forma psaní je pěkný kabát, když si ji odmyslíme, pro vizitku nicku zůstane obsah. A ten nemusí být zrovna přitažlivý – ovšem, co někomu voní, jinému zapáchá.“

Blog netvoří tlačítka, šipky a odkazy. Blog tvoří forma a především obsah textů, který na něm vedete. Stejně jako poznáte, když přijdete někam na návštěvu, jak pořádná je hospodyně, stejně poznáte jak kdo vede svůj blog. Až do otevření prvního článku můžete podle úklidu na blogu hovořit pozitivně. Až do jeho otevření – pak možná přijde zklamání nebo úlek. Některé neuklizené blogy zase  mají obsah veskrze přitažlivý. Takže nesuďme podle prvního dojmu.

Helanov mně poslala básničku od Pavla Eisnera – Sonety kněžně, která se tady hodí a je jak peřinka:

Ta tvá homonyma : kde je rubáš, že máš ze slovesa hned zas rubáš?
Jak to, že nám v luhu plaší kosy zazvonění sekáčovy kosy?
Pověz, proč to na oblačné hoře roste květ, a má on jméno hoře?
Proč on z jara pelichá a líná, sedě za píckou, ten macek líná?
Ta tvá homonyma : kdo mi praví, že v nich není smysl jakýs pravý?
Mám jim hlubší přikládati víru, či jsou z náhod zpěněného víru?
Věř mi, není mi to dvakrát milé – tak být za nos voděn od své milé !

E ——————–

Když byl můj zbrusu nový blog hotov – jsem jedním kliknutím vytvořil další blog, jen pro mou rodinu a kamarády, kde jsem uložil do tzv. stránek staré kroniky, rodokmeny, alba a ještě němé filmy z dob pravěku (v Litterate stránky nahoře: Tribuna, Lampárna atd.).

A také články z rodinných setkání (můžete přizvat jako spoluautory své blízké). Ve spolupráci např. s Dropboxem tam dokážete doslova nacpat hory rodinných dokumentů, videí a fotografií. Pro tenhle blog jsem ještě zapálenější, vytváří permanentní propojení členů i vzdálené rodiny bez závislosti na špehounském Facebooku.

Pro ty, co už nemají moc co na práci, tenhle způsob zábavy lze jen doporučit. Může to být i užitečné pro nácvik autorských dovedností, i pro archivaci uplynulého času. Může to být také únik od každodenní všednosti nebo oáza klidu po šarvátkách na interaktivních blozích, zvaných fóra či diskuzní skupiny pod články jiných blogerů.

Váš blog může být váš sloupek, který popsal StK v prvním dílu této minisérie.
Ale pozor! Psaní je silně návykové!

Po překonání všech překážek bude
„na konci váš blog.“

(1) Autor se cítí na internetu a chápe internet i programy na něm jen jako zainteresovaný laik. V pravěku sice pracoval pár let ve výpočetním středisku velkého podniku SM kraje; počítač se jmenoval Tesla 270, jeho části vážily několik desítek metráků, jeho vnější paměti byly magnetopáskové jednotky (ty na rozdíl od dnešních počítačů naznačovaly, že ten počítač něco dělá) a jeho vnitřní paměť, kde se násobilo a dělilo, byla zcela miniaturní, nikoliv však fyzickou velikostí). Výpočet mezd pro asi 7000 lidí trval několik dní a operátorky se při neustálé výměně pásek dost nadřely. Při pohledu na svůj chytrý telefon si uvědomím, že v něm mám pěkných pár kusů našeho tehdejšího obra (v roce 1970 stál desítky milionů).
Dnes už je to k neuvěření.