Těžce se potácím po schodišti ke vstupním dveřím, abych otevřel pošťákovi. Vlastně pošťačce. Je stejně stará, jako já, přesluhuje už skoro deset let.
Pokaždé se jí zeptám, jestli už přece jen nepůjde do důchodu. Pokaždé mi odpoví, že by mi neměl kdo nosit poštu. Přitom se zasměje a ukáže mi mezírku mezi horními řezáky.
Jmenuje se Mirka a jako školačka přes zimu spávala s ostatními přespolňáky ve škole. Měli to patnáct kilometrů autobusem a pak dvě hodiny pěšky do osady ztracené kdesi mezi beskydskými vrchy. Sníh od poloviny října do konce dubna…
„Mám pro tebe dopis,“ prohlásí a podá mi jej ještě před podepsáním lístku s důchodem. Zvědavě se na mne dívá, jak se zatvářím, až uvidím odesílatele. Malou chvilku jsem zmaten, protože vedle razítka zdejšího notáře je celé jméno a kompletní adresa.
Jmenuje se taky Mirka. Ani to nemusím číst, rukopis bezpečně poznám mezi tisíci jiných. Zachovám kamennou tvář, dopis zastrčím nedbale do zadní kapsy kalhot. Otevřu ho, až se vybelhám do patra a svalím se k jídelnímu stolu.
„Bože, jak dlouho ještě,“ zašeptám. Chvíli si odfrknu, pak vytáhnu ze zásuvky pod stolem nožík a obřadně rozpárám obálku.
Ano, je tam. Obřadně rozložím list, pečlivě vyhladím rýhy, hledím na něj. Nevím, jak dlouho, snad pět minut, deset…
„To abych zas vstal,“ nahlas zabrblám a těžce se šinu do chodby. Navleču pracovní boty a šplhám do dalšího patra a pak dál na půdu.
Není tady nikdo. Občas sem přijde kuna, jinak nikdo a nic. Připajdám ke komínu a sáhnu do spáry mezi zdivem a střešním trámem. V trámu je vydlabaný malý prostor a v něm pevně vězí krabička, takže není vidět.
Skrýš jsem našel náhodou při opravě střechy před jednačtyřiceti lety a neřekl jsem o ní nikomu. Stejně by nikoho nezajímala.
Vytáhnu plochou krabičku a strčím ji za pás kalhot. Košile bude sice špinavá, ale to mi je jedno. Sejdu do kuchyně a pomalu otevřu schránku. Udělal jsem ji z mosazného plechu, proto se i po letech dobře otevírá. Nic není zrezivělé, nic nezatuhlo, ani voda se tam nedostala.
Rozložím štůsek fotografií, jednu po druhé je prohlížím. Postupně vyberu čtyři kartičky a odložím je bokem. Zbytek pěkně sklepnu o plochu stolu, zavřu je zpět. Krabičku odnesu zpátky. Nemusel bych, ale zvyk je železná košile.
Když scházím dolů z půdy, vybaví se mi její zvonivý smích. Ano, opravdu zvonil. Sednu si k fotkám a hledím na její téměř dětskou tvář. Kdy to jen bylo…?
Ozve se zvonek. Mrknu do zpětného zrcátka, namontovaného na okenní rám tak, abych viděl na vchod do domu. Všichni si dnes montují drahé kamery, já mám prastaré zrcátko za šedesát Ká čé es.
Marcel. Ještě mu není devatenáct a peněz už má, jako šlupek. Jeho největší problém je maturita, protože nemá čas chodit do školy. Jeho rodiče ovšem na zdárném ukončení školy trvají a on je kupodivu ještě trochu respektuje, takže alespoň předstírá snahu.
S námahou vstanu a otevřu okno.
„Jste mi volal kvůli dlužnému nájmu,“ procedí otráveně přes zuby.
Ztěžka do teplé bundy, abych se nenachladil, znovu po schodech dolů ke dveřím. Když otevřu, strčí mi pod nos svazek bankovek. „Dluh plus tři nájmy předem. Už mě to nebaví furt tu za vámi lítat.“
„Děkuju. To ty schody…, až se mi spraví nohy, já si zas za vámi vždycky dojdu,“ vypravím ze sebe.
„No jo,“ odsekne. Oba dobře víme, že nohy se mi nespraví už nikdy. Leda až v teple kremační pece.
„Potřeboval bych další místnost na sklad. Ale udělejte mi nějakou dobrou cenu, stejně to tu máte celé prázdné. Jeden důchodec a straší tu v takovém hradě. Aspoň byty bych z toho udělal…“ rozjede obvyklou písničku.
Povzdechnu. „To dostanou moje děti. Udělají si pak s tímhle barákem, co uznají za vhodné.“
„Děti, děti. A kde jsou ty vaše děti, když tu strašíte sám? Nechcete to prodat? Peněz mám dost na to, abych vás vyplatil keš!“
„Co?“
„Keš je hotovost,“ vysvětlí mi Marcel, jako dítěti v mateřské školce.
„Aha. Nechci…, nevím…, já si to rozmyslím…“
Beze slova se otočí a jde k autu. Když si myslí, že už ho nemůžu slyšet, zabrblá si: „Nerozmyslíš a neprodáš, i když ti to je k hovnu. Jedno děcko v Práglu,druhé v Kanadě a dědek drží barák a neprodá a neprodá. Prostě neprodá!“
Vyšplhám na svůj domácí Mount Everest a spadnu na židli u stolu. Oči mi sklouznou na fotky. Otočím jednu z nich a čtu věnování, psané stejnou rukou, jako je adresa na obílce.
„… až nás osud roznese po vlasti milé…“
Kdysi mi to připadalo přímo strašlivě kýčovité. Dnes ji vidím, je metr přede mnou ve světle hnědé blůzce s volánky a se zlatým řetízkem na krku, který jsem jí koupil k osmnáctinám. Podává mi mou maturitní fotku, bůh ví, odkud ji sebrala, a loudí, abych jí napsal něco já…
***
Rozchody s ženami prý nebolí… No, asi jak koho a jak kdy. Když jsem od ní dostal svatební oznámení, byl jsem vlastně rád. Chtěla hnízdit a to jsem já neměl v úmyslu ani náhodou. Asi půl hodiny jsem tenkrát přemýšlel, co mám udělat. Pořádná scéna zhrzeného milence před kostelem nebo okázalá ignorance? Nakonec zvítězilo pozérství. V sobotu zastavila před vesnickým kostelem modrá Tatra s přívěsem, oboje naloženo nebetyčnou hromadou škváry. Asi za pět minut vyšli z kostelních vrat novomanželé. Přestože poprchalo a bylo docela chladno, z kabiny vyskočila ženská v těsném tričku, s namakanými rameny a zrcadlovkami na nose. Postavila se před novomanžele a podala nevěstě obrovskou kytici, kterou si předtím držela na břiše, takže začalo být vidět, že ženská není ženská, nýbrž chlap s hřívou vlasů až pod lopatky. Ženichovi vlasatec podal s patřičným proslovem mosaznou krabičku s naleštěnými prstýnky, vysoustruženými z nerezové oceli. Tenkrát to byla rarita, všichni svatebčané na to čuměli, jak to příslovečné péro z gauče…
… jó, proslovy, ty mi šly vždycky. Akorát jsem většinou řekl slova, která jsem říkat opravdu neměl…
… ženichovi chlapské podání ruky a poplácání po rameni, nevěstě poslední letmý polibek kamsi k uchu pod závoj, pak už jen řvaní motoru, hlasité cvakání v převodovce, oblaka černého kouře ze spálené nafty a šílený ryk trumpety, znárodněné ze železárenské lokomotivy…
… stálo to tenkrát vůbec za to…?
***
Zase ty schody. Kolikrát denně musím tam a zpátky? Tentokrát to je oběd ze školky. Jako správný zálesák nosím lžíci v náprsní kapse, když už nemám dostatečně vysokou botu, do které bych ji zastrčil. Ani nejdu nahoru, rozložím ešusy na lavičku u dveří a pustím z kotce Tygra. Tygr je můj bojový pes, léta překrmovaný kříženeček jezevčíka a čivavy. Jako obvykle si sedne přede mne a čeká, až sním svou polovinu důchodcovského oběda. Pak si položím k nohám misku a sleduju, s jakou chutí do sebe láduje knedlíčky z polévky. Nechal jsem mu je všechny. Následuje brambor a hovězí s křenovou omáčkou. Majda mu teda moc nejede, ale nakonec přece jen obě misky vylíže tak, že mi postačí je jen opláchnout čistou vodou. Hodný pejsek…
… a po schodech nahoru…
A po gáblíku hezky kafíčko, sedím u stolu a opět čumím na ty čtyři fotografie.
***
Nepodařené prázdniny po maturitě. Byli jsme spolu u nedaleké přehrady, vydržel jsem tam s ní necelý týden. Myslel jsem, že se zblázním nudou. Nebylo co dělat, nebylo co číst, v rádiu kecy o straně a vládě, anebo naše Hanka, westman Walda a božský Kája – pět písniček furt dokola.
Nejvíc mne dostala, když se mne zeptala, jestli bych šel bydlet na vesnici, na barák.
„Hele, k vám, jo? Když tvůj fotr pořád běhá kdesi po kotárech s kosou? A jezdí na samodomo traktoru, za kterým tahá celodřevěný secí stroj, celý ze dřeva, z devatenáctého století? To myslíš vážně, dělat zadarmo tvému fotrovi plantážního otroka v místě, kde pořádně nenaroste ani tráva pro ovce? Víš, jaký mám v práci dovolenkový průměr na jednu šichtu?“
Myslela to vážně. Nechal jsem ji tam ve stanu, skočil jsem na motorku a odjel jsem na šichtu, přestože jsem měl řádnou dovolenou. Na šachtě každá ruka dobrá a študentík o prázdninách má vždy hluboko do kapsy.
***
… tenkrát to nějak samovolně vyvanulo, ani jsem nevěděl, jak. Práce, mraky peněz, ještě větší mraky přesčasů…
Když nepočítám občasné záblesky vzpomínek a dva třídní srazy, na kterých jsme se potkali, vzpomněl jsem si na ni, až když mi zemřela žena. Zůstal jsem sám a zjišťoval jsem, co všechno musela hlídat a zařizovat. Samota s kvanty malých, ale protivných povinností mne drtily na prach. Tenkrát jsem ji vyhledal. Jen tak, abych ji viděl. Asi jsem doufal, že až ji uvidím, bude mi o něco líp.
Věděla, proč jsem přišel. V nestřeženém okamžiku mne pohladila po tváři. Pak se odvrátila a docela zoufale vykřikla, ať odejdu. Zbytečně nahlas. Nic jsem po ní nechtěl, i když tenkrát už byla rozvedená. Jen ji na okamžik vidět, připomenout si chvíle, kdy mi nebylo tak těžko…
… když jsem šel po parkovišti pod okny kanclu, kde pracovala, všiml jsem si, že v jednom autě byly na zpětném zrcátku pověšeny dva lesklé kroužky. Vypadalo to jako stříbrné prstýnky…
Nevrátil jsem se…
***
Vezmu fotky se stolu a položím je na papír, který přišel v obálce. Těžce vykročím přes kuchyň. Otevřu spodní vrátka starobylých kamen a škrtnu zapalovačem. Připravená hranička z novin a dřevěných třísek se v mžiku rozhoří. Ještě přihodím tři polínka a kamna se v minutě rozhučí, jako když vlak jede tunelem. Otevřu horní dvířka a do ohně vhodím to, co jsem přinesl od stolu. Dívám se, jak se starý fotopapír zvláštně kroutí, a jak se postupně ztrácejí tučná písmena na rychle hnědnoucím listu, orámovaném černou linkou:
V hlubokém zármutku Vám ozn…
„… buď sbohem, má jediná lásko…“
Moc pěkně napsáno. Pointa se dala tušit dopředu, přesto jsem měl ke konci téměř na „krajíčku“…
Len taká malá, zabudnutá, na okraj – čo že je to keš? No ta to, čo je v kešeni … a potom, že vychodňare nepostavili základy sveta 😛
Minulý týden jsem byla na pohřbu, některé dřívější známé z ulice , kde jsem kdysi vyrůstala, jsem viděla snad po 50ti letech.
Co se týká článku – nevím, jestli čas léčí, ale pochybuji, jak by mohl vyléčit lásku, navíc jedinou, nebo první,…
Teda přes jistý smutek, či nostalgii – díky za slovní pohlazení článkem
K obrázku té děvčice
– nevím, jestli jsou oči retušovány, ale není to podstatné, přijde mi, že jsou přirozené a krásné
– a její obličej – když si vezmu pravítko a obličej pomyslně rozdělím na dvě půle, jsou téměř identické. A to se nevidí příliš často. To je krása.
Sama mám díky různým pádům v dětství obličej nerovnoměrný. Utěšuji se tím, že příroda také není vždy rovnoměrná.
A těším se na další článek.
Targusi, takové docela případné čtení k dubnové sněhové plískanici.
Starej pes zavětří u plotu, kde kdysi bývala ta ONNÁ a jde se stočit ke krbu.
Musím napsat něco pro slunečné počasí.
jen tak něco z předčasu
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Nechali-jsme-prezidenta-Zemana-proklepnout-elitnim-agentem-Kocherem-Nektere-postrehy-vas-mozna-prekvapi-462514
Europe Elects
@EuropeElects
· 5 m
France, Ipsos-Sopra Steria poll:
Presidential run-off
Macron (EC-RE): 54% (-12)
Le Pen (RN-ID): 46% (+12)
+/- vs. 2017 election
Fieldwork: 10 April 2022 (after 20:00)
Sample size: 2,000
Pokud jste ještě nezaznamenali… zde jsou čerstvá mediální hovínka Lu Liny:
http://nonserviam.cz/medialni-hovinka-lxiii/
Díky za odkaz!!!
Už jsem úplně zapomněla že existuje. Kdysi jsem ho ráda četla na Pravém prostoru. Je výýborný.,😀👍
Svodka JP
Co Kyjev plánuje proti změněné taktice RA?
Generální štáb VSU prý přiznává, že není schopen řídit aktivní obranu území, protože nemá vojenskou odpověď proti ruskému letectvu a dělostřelectvu.
Na doporučení zahraničních specialistů Kyjev stahuje maximální počet vojáků do měst, aby vojska RF neužívala těžké zbraně. Pohyb vojsk VSU je maximálně omezen zbývají pouze vlaky, kombinované s civilní dopravou, na kterou Rusové zatím neútočí. Otázkou je, jak dlouho bude hra na kočku a myš Rusy bavit a nezlikvidují všechny použitelné mosty.
Jinak se zatím nic podstatného neobjevilo.
frantíci v 17.00 odvolilo 65% voličů…… maj tam fofry….. 🙂
Relace MO
M-pol – přístav přešel kompletně do rukou vojsk RA a DNR
Do přístavu se chtěla dostat loď na suché zboží (tedy nikoli cisterna). Není úplně jasné, koho měla vyvézt z Azovstalu.
Na troskách rakety v Kramatorsku bylo nalezeno výrobní číslo. Podle dostupých seznamů byla raketa tohoto čísla předána z výroby přímo ukrajinské armádě.
Cherson – ukrajinská formace, která měla podniknout útok na Cherson, se dostala do obklíčení a ztratila spojení s velením nikolajevské posádky.
Ukrajina vyhlásila embargo na veškeré ruské zboží. Mělo by se vztahovat i na tranzit ropy a planu směrem na západ.
Rusko pokračuje v koncentrování vojsk pro útok na části Donbassu obsazené Ukajinou.
Mi se to líbilo, Tarasi. Moc. Měla jsem mezi krkem a břichem podobnej pocit, jako když poslouchám svou oblíbenou, nyní aktuální
https://www.youtube.com/watch?v=c2YEGWzbfb4
a tohle je taky dobrá verze
https://www.youtube.com/watch?v=GvozepoH82g
Člověk je fakt divný zvíře. Stejný chlapi, co se tam teď vražděj, dokážou takovouhle krásu….
Ta dívka má tuze rozšířené zorničky. takové mají moje kočky večer…
no jo, vypadá to na retuš
To je slabým osvětlením.
Targusi na jedničku, snad jen drobnost. Zkuste se podívat na „Vezmu fotky se stolu“.
Moc nevím, co se vám na tom nelíbí. Chcete řešit psaní s/z?
Podle novějšího pravidla „z“, protože 2. pád.
Postaru z povrchu dolů „s“. A můžeme diskutovat o tom, jestli pán fotky uchopil a položil si je na klín, tudíž pod úroveň stolní desky, anebo je popadl ve stoje, tudíž je zvedl nad stůl.
Přípustné bývaly obě formy, možná, že zas dělá někdo revoluci „v češtinu“.
Mělo být „stola“ a fertik.
Kde ty fotky ležely? Na stole ==> se stolu; ve stole ==> ze stolu. Takhle bych tomu rozuměl já. Tím, jak to Targus napsal, jednoznačně určil umístění.
Zní to jako promrhanej život.
Proto se upnul na ztracenou lásku z dětství, hotový Nezralý maliny.
Kdyby měl něco, co by za to stálo i po tom, tak by ji nijak neřešil. Jestli tak stál o prachy, kvůli kterejm ji nechal a ty mu štěstí nepřinesly, tak se z toho měl poučit a srovnat si priority a žít dál podle novejch priorit.
Vždyť ty prachy řešil i v současnosti u toho nájemníka… ale ne zas tolik, aby bylo jasné, kde k nim cápek před maturitou přišel v takovým množství, že by za to koupil barák, což je to skutečně zajímavé.
V životě se všechno nepovede, ale chyby patří k životu.
Co mu vlastně chybí? Tehdejší krása a mládí, které už stejně nemá a on zas hormony, pomocí kterých by to ocenil? To, že si s ní rozumněl? Moc asi ne, když nebyli schopni se vyříkat ani tehdy, ani když se pak po letech vrátil. Byla dobrá v posteli jak posedlá děvka, byla vtipná, měla dlouhý nohy, z kterých se mu točila hlava, voněla mu nejvíc ze všech ženskejch, měla dokonalý prsa, měla k němu takovou důvěru, že mu svěřila, jak jednou vyhonila psa a on to nikdy nikomu neřekl? Někdy se bezdůvodně rozbrečela a jemu se líbilo, že je ten chlap, co ji může utěšovat? Líbilo de mu, jak zvedá prst, když chce něco říct? Zkoušeli spolu lysohlávky a ona měla blbej trip, že se děsil, že umře nebo se jí naopak příčil i alkohol i když její otec pálil?
Mimo téma, pro toho, který se o nedělním dopoledni před kachničkou rád vyděsí :
Na webu Necenzurovanápravda.cz dneska článek
“ George Sörös upozornil na madivní výpadky internetu – očekávanou kybernetickou pandémii “
PVI (plánovaný výpadek internetu) bude mít za následek posun společnosti k normálu, k manuální práci, používání rukou k uchopování předmětů a nohou k chůzi, bo se dají očekávat i PV-PHM, PVE a PVP (plánovaný výpadek elektřiny a plynu). Bez internetu se bude blboňům těžko oblbovat (kam se poděl Sasin?)
Bude to tragédie pro polovinu lidstva, co se nebude moci dostat tak snadno k pornu.
Ale oceňuji, že jste na to ani nepomyslel.
K tomu vsemu se hodi Sanson od Kapitana Kida.
V hospode, po zahrani teto pisne, nahodny posluchac poznamenal: „Vcera pisen, dnes pravda“ a smutne se napil piva …
https://youtu.be/0tDdSx2S8mg
A co taktonieco ftipne a vesele napisat – by sa nedalo?
Alef tu napise o tom ako si niekto rozmlati palicu v krcme, ty o osamelosti a starobe.
Kurwa – to mam stale v priamom prenose, staroba choroba smrt.
Nabuduce teda z ineho sudka – jo?
Musíte číst Sibylino brblání – a hned vám bude veseleji.
To máte tak: když je všechno v pořádku, všechno klape, láska kvete, děti jsou zdravé a ze školy nosí pěkné známky, v práci i na zahradě se daří, sklízíte úrodu a zasloužené plody pilné a radostné práce – kdo by o tom psal? A co by o tom tak asi napsal? – to nefunguje. Spokojený člověk nemá důvod něco psát.
Já jsem v době předcovidové pravidelně jezdil do Jižní Číny a bylo mi tam dobře. Cítil jsem se jako doma. Já vím, že jsem exot; ale zapadl jsem mezi své, tak jsem to aspoň cítil (doufám, že i oni to tak vnímali). Když jsem o tom napsal, reakce čtenářů byly v kostce asi tyto: no a co? To je jako popis školního výletu! Bylo to hezké a paní učitelka byla hodná, bylo pěkné počasí a nepršelo.
Zatímco když jistý Havlík (blogger na Ricinu) psal o tom, jak se v Číně brodil temnotou, odpadky, kriminalitou a lidskou špínou, sklidil obdiv. Stejně tak Etzler, který zajel do Pekingu a z hotelu psal strhující zprávy o porušování lických práf.
Dneska ráno se vedle mne žena probudila, a první, co udělala, bylo, že mne pohladila po tváři. Asi týden léčím kašel, už je to skoro dobré; aniž by cokoli řekla, uvařila a přinesla mi kotel s odvarem z jakýchsi svých čarodějných bylin. Včera večer bylo psí počasí; sedl jsem do auta a jel ženě naproti k autobusu, aby nemusela jít 2 km v dešti a větru. Před týdnem se prostřední dcera zamyslela a řekla, že by bylo dobré, aby se ona i ostatní naše děti naučily to, co známe my, rodiče. Kdykoli potřebuju, sáhnu do skříně a jsou tam vyprané a vyžehlené montérky, mikiny a ponožky. – Pro boha živého, koho to zajímá? Co o tom chcete psát? Tolik lidí to takhle a podobně má a neváží si toho! A v televizi organizují Výměnu manželek.
Popisem obyčejného a všedního štěstí literární díru do světa neuděláte. Všední štěstí, slyšíte to? Všední = všech dní.
Nikoho to nezajímá.
Ale uděláte.
Nejde o to o čem píšete, ale jak to vidíte.
Musí vás doopravdy zajímat, že ty lehce připečené pirožky z kraje chutnají nejlíp, musí vás doopravdy zajímat, jak krásně vypadá to odražené světlo na jahodě, musí se vám líbit, jak má slečna nadržeností zamlžené oči a rozostřený pohled, musí vás nadchnout třináctiletá holka odsekávající matce, když má matka hloupý řeči o manželovi.
I ty ponožky a mikiny začnou být zajímavé, když se rozepíšete, jak se tam dostaly, protože za tím bude ten život.
Školní zájezd je plný událostí. Holčička má ráda dva chlapečky, ale může si sednout jen vedle jednoho. Například.
Dejte se do toho. Napište text, založím vám blog a vy nám ukážete, jak se to dělá.
Já svý texty hodlám prodávat, chystám se dělat korektury, ale děkuji za nabídku.
Jestli si to nakonec rozmyslím a nic vydávat nebudu, tak se připomenu.
Rozumím – takže nic :-DDD
Tak to je fakt výborný nápad . Při dnešních cenách papíru. To se budou nakladatelé rvát o vaše dílo.
Realita je, že až na pár jedinců se v české kotlině psaním nikdo neuživí.
Znám jednoho literáta, vydal už pomalu půl metru románů, ale živí se jako ochranka, před tím dlouho u vlakové pošty.
Patrně píše jen proto, že má psavost v genech, i jeho otec byl psavec, ale ani on se tím neuživil.
V téhle branži panuje drsný boj o zrno.
Na literárním veletrhu v Lipsku se literáti málem fackují, kdo bude smět poskytovat informace na stánku.
😀
Rosamunde Pilcher Katie Fjord Danielle Steele Barbara Delinsky ty to umějí a hodně na tom zbohatly
Jo ještě jsem zapomněla na Joy Fieldingovou,trh je opravdu velký
Jenže na net to nemůžete dávat ani když se tím nehodláte živit, jen to prodávat jako skutečný knížky.
Jinak bych to dávno sázel někam na písmáka.
Ale souhlasím s váma, že z toho nakonec nemusím nic mít.
Já píšu technické zprávy (mám jich pár jako mustr a měním jména a dresy) a docela dobrý, bez námahy udělám důchod za 3 dny a škrábu se u toho.
Ked som pred X rokmi este na Idnes cital Havlika a jeho storky z Ciny, plakal som od smiechu.
To ze popisoval menej nabliskanu cast Ciny z pohladu priemyselneho, kde sa veci vyrabaju – vsak nie nadarmo sa hovori aj inter faeces et urinam nascitur homo – ale to bola len kulisa k neuveritelne ftipne podanej storke.
podobne este pred 2014 bol na sme.sk jeden bloger – Miroslav Tropko. Opisovla svoje studia a pracovne cesty v Rusku.
Musel som konstatovat ze bolo nebezpecne to citat v praci, pac sef hnedkaj vedel ze nem pracujem, pac som sa rehlil az som plakal. A bolo to smrtelne citat pri jedle, pac clovek musel mat niekoho, kto mu da hajmlicha 🙂
A pritom neopisoval Rusko v ruzovych farbach. Len to bral z tej pozitivnej strany. A kvoli protiruskemu postoju ktory nabral dennik sme.sk aj skoncil, pac on Rusko miloval take ake je. Nedokonale ale krasne.
Moc hezky napsané i když smutné… to nás čeká všechny. Bohužel. Stáří, osamělost.
O jedné Olině, která se nenaučila poklidně zvracet
Byla úplně normální, jenom absolutně nemluvná a silná kuřačka. Už ve svých patnácti letech.
Žila v takovém lepším pasťáku, šlo to, ostatní chovanky, většinou Indočešky, si pochvalovaly, že jinde je to horší.
Zrovna v tu dobu ale patrně přibíhala nějaká kampááň, proti kouření. A tak za kouření byly blijáky, injekce Apomorfinu, po které se ukrutně blilo.
Ostatní chovanky to s přehledem řešily konzumaci 2-3 hrnků bílé kávy, po té se zvrací snadno a hotovo je celkem rychle.
Ale Olině to nějak nepomáhalo, pokaždé vypadala že snad vyzvrací i střeva. Bylo jí strašně zle.
Také měla problém, že byla plonková, neměla kamarádku. Kikánky držely spolu, pak už tam byly jenom dvě, se kterými by si asi bývala rozuměla, ale ty také držely spolu.
Byly totiž už slečny co chodily pomáhat do ústavní prádelny, né do ZŠ, jako zbytek osazenstva.
Ty dvě se hledaly, až se našly. Shodou náhod měly načtené stejné knížky, dokonce i oblíbeného stejného básníka, jehož verše uměly zpaměti. Básnička Lasička se stala jejich hymnou.
Lasička seděla maličká
na kraji lesíčka.
Znáte vy k tomu klíček?
Měsíček mi tajemství sdělil v šprýmu :
Ten přehumorný tvor
tak činil kvůli rýmu.
Hrome, to je vono!!! Tak takhle je to!!! Nad ničím nebádat, nikdo neví, proč se dějou určité divné věci.
Zpět ke kouření.
Kouřit se chodilo po dvou, jedna kouřila a druhá hlídala, jestli nevyšla ze sesterny sestra.
Olina to měla v tomhle ohledu dobré, protože jedna z těch dvou byla nekuřačka, měla totiž sklon k pihám a někdo jí nakukal, že kouření kazí pleť. Takže chodila kouřit s tou jednou, která nebyla Indočeška a snad jí byla i trochu sympatická.
Ale družba se týkala jenom kouření, protože dvě jsou lepší než tři, no, bylo v tom jistě i nějaké žárleni a nechuť přibrat třetího do party.
A tak Olina po návratu ze školy seděla u stolu na dlouhé chodbě, to museli všichni, na pokoje se smělo až po večerce.
Koukala do blba, nemohlo se ani nic číst, protože kampááň, holky by vytrhávaly k knížek listy a balily si do nich cigára z nasbíraných vajglů.
Ách jo..
No, asi jí to zrovna moc nepřidalo, sedět od 13:30 do 19:30 na židli a koukat do blba a poslouchat, jak se Indočešky vesele bavěj a ty dvě z prádelny si o něčem špitaj.
Tak promiň Olino, o pár let později jsem se dozvěděla , že jsi nedopadla moc dobře.
Tak sorry jako, někdo má prostě v životě štěstí, potká někoho, kdo mu hodí lano, a jiný zase ne.
Večerní svodka JP
Problém Kyjeva
Nejdříve problémy v Moskvě – na JP a MO jsou vyvíjeny značné tlaky, takže oba šli do ilegality v nějakém programu ochrany svědků, nicméně pokud to půjde, budou se snažit točit své svodky dál.
(Hmm, není to lehké být nepohodlným ukrajinským uprchlíkem.)
Ukrajina od severu
Probíhá nadále rozřazování přisunutých jednotek RA na seřadištích u Charkova a Izjumu (z pochodových proudů do bojových sestav). Ukrové to sledují a pokoušejí se to monitorovat a zpomalovat nasazováním záškodnických a průzkumných jednotek.
Odhad ukr. průzkumu – ofenzíva by měla započít mezi 12. a 19. dubnem.
Na místech dotyku s nepřítelem panuje nevyhlášené příměří, RA se nyní zaměřuje na bezkontaktní ničení a dělostřelecké přepady seřadišť VSU, tedy týlových prostorů VSU.
Ugljedar – vše při starém
M-pol – přístav se pouze dočišťuje, bojovou zónou zůstavá pouze Azovstal. Asi se brzy dozvíme, kdo ze špiček NATO tam sedí, když se všichni tolikrát pokoušeli vyjednat pro Azov humanitární koridor.
Problém fungování teritoriální obrany – některé jednotky dávají otevřeně najevo, že nemíní bojovat s RA a jsou statické, bez iniciativy. Dále se proslýchá, že se snad nějaké materiály o personálním složení těchto jednotek dostaly do rukou ruské výzvědné služby. To je pro Kyjev dosti velký problém, protože po zhroucení fronty se počítalo s přechodem jednotek Teritoriální obrany do ilegality a do režimu partyzánské války. Zatím to ovšem vypadá, že speciální jednotky si přijdou partyzány vyzvednout přímo k nim domů.
Doplňující info od Taťány Manťan (protiukrajinská, vůči Rusku neutrální), která sleduje ukrajinské informace, zveřejňované na webu.
Snaží se evakuovat dva vysoko postavené pracovníky CIA, kteří se dostali na Ukrajinu jako zaměstnanci Blackwater. VSU dostala příkaz, že nesmí padnout do rukou Rusům. Informace unikla z kanceláře prezidenta.
První minuta odsud https://www.youtube.com/watch?v=uMajEvldPC0&ab_channel=%D0%AD%D0%BA%D0%BE%D0%BD%D0%BE%D0%BC%D0%B8%D0%BA%D0%B0%D0%B8%D0%BF%D0%BE%D0%BB%D0%B8%D1%82%D0%B8%D0%BA%D0%B0
Pro posluchače – výraz SALORAJCH používá pro současnou Ukrajinu – špek+říše.
s jedinou láskou se přece člověk nenudí na čundru pod stanem.
Re: Gaia
Pokud jste to nepostřehla v textu, existuje slovo PRIORITA.
Každý z nás nějaké priority má. Někdo chce být prachatý, jiný zase zdravý, třetí si přeje,a by sousedovi chcípla koza.
A ty priority se člověku – pro vás asi zcela nečekaně – v průběhu života mění.
A tak se občas stane, že zjistíte nějaký fakt – skutečnost – až dávno poté, co pro vás byla relevantní.
Třeba že vám soused od vedle pravidelně chodil krást vejce od vašich slípek.
Pro vás bylo prioritou mít hodně vajec. Teď máte vysoký cholesterol a cukrovku, takže už nemůžete baštit ani míchaná vejce, ani koláčky, slípky dávno nemáte, soused zaklepal bačkorami. Máte moře vajec od jiné sousedky a nevíte, co s nimi.
Vejce už nepotřebujete, stačí vám dvě vejce týdně, vaše priority se změnily.
Takový je život. Pán měl supr kočku, která byla navíc praktická, ale její kvality rozpoznal dost pozdě. Proto se mu s ní loučilo ne zrovna lehce.
A o tom měla být ta povídečka.
Vzpomínkový optimismus,řekl by psycholog.
Re: Gaia
Vykládejte to dědkovi, který občdvá se svým psem z jednoho ešusu.
Částečně máte pravdu, na to špatné se zapomíná, hezké vzpmínky zůstávají.
Z druhé strany – kolik z nás prožilo hezký život se svou láskou, nejlépe pak první?
Já to určitě nejsem a moje Jahoda taky ne. V tomto si nelžeme. Naše manželství začínalo větou „potkali se dva pragmatici“ a zejména z manželčiny strany byla tvrdě zkontrolována ekonomická kritéria.
Spousta mých vrstevníků měla hezké studentské lásky končící svatbou,ale polovině to stejně nevydrželo. Když přišla druhá míza,tak si mysleli,že málo experimentovali a že musí ještě nějaké vzorky prozkoumat,že to třeba bude lepší. To ten,kdo si první lásku nevzal,aspoň ví,že jsou všichni stejní a že si s jiným stejně nepomůže. A nevím,jestli je horší být starý dědek nebo stará bába.Některé staré báby taky bývají dost šmudly.
Tady bychom mohli zabřednout.
Ano,tak pryč s falešnou nostalgií. Nakonec Mirka byla taky rozvedená,kdo ví,co by ho s ní čekalo. A ještě ten despotický tchán s podivným koníčkem…Ale je blbé zůstat sám v baráku. Vdov je víc a u nás to je čtvrt vilové čtvrti. Ale v NG psali,že kdo má wifi není nikdy sám,tak co aby si ji děda pořídil. Já mám za 180 i s kabelovou televizí.
Re: Gaia
Tchán neměl podivný koníček, tchán se choval naprosto racionálně v místě a čase.
Zdejší kraj se potácel do příchodu komoušů v tak neuvěřitelné bídě, jakou vy si neumíte vůbec představit. Proto bylo velmi nesnadné přesvědčit lidi, aby přestali držet hospodářství.
Osobně mám spolužáka, který pořád drží pole. Je to sice prodělek od A do Zet, ale s neuvěřitelnou pravidelností každoročně vyráží se svým prehistorickým traktorem na políčko.
Ještě jinak – ještě před nějakými 30 lety vyráželi zdejší lidé v době čerpání řádsné dovolené na zemědělské brigády. O kraválech kvůli dovolené přes léto by se daly psát romány. Ovšem nebylo to kvůli rekreačním pobytům, nýbrž kvůli SUŠENÍ SENA!!!
Ještě jedna perlička – moje teta byla u moře jednou, jedinkrát. Byla to dokonce Jugoška, plná penze v luxusním hotelu, začátek září v Dbrovniku – prostě ideální stav.
Když přijela, řekla jedinou větu na téma dovolená – tam už mě nikdo nedostane!!!
Za komoušů měli všichni stejně,tabulkové platy. l
Re: Gaia
Naprostá nepravda.
Rozdíly v Kčs na stejných „pozicích“ (strašné slovo) byly markantní.
Ve výrobní sféře (železárny) byl rozdíly mezi 1000 až 2000 Kčs netto, porovnávám TŽ Třinec, Vítkovické železárny Ostrava, Poldi Kladno a VSŽ Košice.
Autodoprava – totéž, a to dokonce v rámci jednoho závodu, coby ekonomické jednotky. Zaměstnanec v provozovně okolo Ostravy vydělal tytéž peníze za tutéž práci, když pracoval deset hodin denně od pondělka do pátku (cca 210 hodin), zatímco kolegové v Gorolistánu měli odmakáno nejméně 250 hodin, dělali noční šichty (týden ráno, týden „na noc“ od šesti do šesti) a chodili do práce i o víkendech.
Upřímně: plná penze v luxusním hotelu, tam mě už taky nikdo nikdy nedostane (kdysi mě najala jedna cestovka jako zdroj zábavy pro své klienty, bydlel a jedl jsem zdarma a ještě jsem dostal zaplaceno).
Jednoduchý bungalov u moře s možností vlastního vaření, to je něco úplně jiného. Možná, že kdyby Vaše teta vyzkoušela tuto variantu (takhle já jezdívám s rodinou do HR už roky), mluvila by jinak.
Re: Zakladatel
Za socíku hromadný zájezd do bungalovů, tak to asi moc nešlo.
A osobák neměl každý. Proč taky, když ho autobus nebo vlak odvezl, kam dotyčný potřeboval, kdy chtěl a kam chtěl.
Pokud by teta mohla „odbývat“ nějaká hospodářská zvířata (krávu a prasata držela až do své smrti), byla by zřejmě spokojena i u moře.
Moje řeč.
Targusi, tak to já jsem celá vaše teta.
V cizině jsem byla jednou, od ROH na poukaz v Bulharsku.
Bylo to strašný, jelo se tam lehátkovým vagónem asi 3 dny a zpátky taky.
Děti si to náramně užily, prakticky nevylezly z vody, syn se dokonce naučil už ve vlaku pár slov bulharsky a navázal družbu s místními.
Jezdili na loďce lovit mušle , které potom pekli na dvoře na ohníčku, všichni rekreanti rychle zalezli na pokoje a dělali blééé.
( Vypadalo to jako flusance , ale asi ňamka, pro místní. A mého syna. )
Byla to polopenze, na oběd se chodilo do blízkého hotelu, kde očividně prostřeli už za svítání, takže limonáda málem vřela a ten nepatrný skrojek jejich hnusného chleba vypadal jako ožužlaný Karlovarský suchar.
K tomu mikroskopický kousek něčeho, co asi mělo být maso.
První týden to šlo, děti se dorazily sladoledem a výbornýma jehněčíma klobáskama na pláži.
Druhý týden už jaksi došly leva, tak holt všem kručelo v břiše. ( Nic divného , při mojí schopnosti udržet prachy v peněžence. )
Ale, abych jen nepomlouvala.
Byli tam moc milí lidé, s hostiteli se dalo krásně popovídat, samozřejmě porusky.
Když jsem jim vysvětlila, že Rusáci jsou hrozný sfině, že nás okupují, tak se moc smáli a divili se mojí blbosti.
Protože Rusové osvobodili Bulhary od Osmanů, a každý rozumný člověk ví, že nejhorší sfině jsou Turci.
A tak jsem v tom Bulharsku, už někdy počátkem osmdesátých, pochopila hen tu geopolitiku.
Zato dneska Bulhaři. NATO v jejich přístavech proti Rusku.
Bulharsko nebylo nic moc to jednou fakt stačilo. Pod strouhankou řízků zapečené mouchy a na stole neumyté ovoce i s hlínou průjem celý zájezd,který zázračně skončil hned po přejetí maďarských hraníc
Tady nejsou vilové čtvrti, ale osamělé baráky ve slezské krajině. A v nich samí chlapi, baby jim dávno utekly do města. Každý má kolem baráku pár hektarů a je v roli. Bere dáfky nebo důchod, spravuje starý traktor a svařuje mulčovač. V zimě skoro netopí, ale na jaře se kouří z komínů, když pálí švestky. Ponožky nosí přes tepláky, aby neměl gatě od bláta a ostatní hadry jsou dávno po životnosti, zejména kabáty typu Teddy Bear na zimu i na léto.
Re: Ládik!!!
Nikdy tu nebyla a nikdy tu nežila.
To je totéž, jako bychom chtěli poučovat o životě nějaké kusy z Práglistánu.
Sibylo, já velmi rozlišuji mezi momentální vládou a obyvatelstvem.
Často běžní lidé nemají se svojí vládou společného vůbec nic. A mnohdy i míň než nic.
Takových států je mnoho.
Teď právě hlasoval srbský potentát v OSN proti Rusku.
Bředněme!
Pod tak smutným příběhem by to bylo ještě víc smutné, a to při neděli není vhodné. Já jenom vím, jak to řeší paní Gaia (z jiného webu) … mohli bychom se tady probírat parfémy a parfémovými vodami, probírali bychom pičuli, Chloe a Jadore.
Teď má cherry blossom a když si s tím nenastříká polštář,tak neusne. Ten děda asi smrdí hodně.
Včera jsem byl ve Smilovicích v Godulance, moje čtvrtka potřebovala jelítka… (nebyly). Prý byli v obchodě mezi regály jen 2 lidi, chlapi. Šla k pokladně za jedním a prý tak smrděl, že musela počkat a přitom ji předběhl druhý. Ten prý smrděl ještě víc. Vysvětlovala si to tím, že snad dělají v kravíně… ale nevim nevim, žádný tady není.
Jestli byli z ubytovny,tam je těžké si vyprat a ještě těžší si usušit.
Pach kravína po hnoji, co se vsákme do vlasů a zakyslý pach nemytého jsou dvě různé věci.
Nejhorší je slunečnice v rozkroku.
Kdepak, nejsou všichni stejní.
Rozdíly jsou donekonečna.
Úplně mi to připomnělo dobu, kdy jsem kreslil do Pozitivních novin. Pan Ťopka… Děkuji.
Hezké , smutné , s tou pecí dobré