Kde a za co stojíme?

Mainstreamová média, která plošně selhávají ve funkci hlídacího psa demokracie, respektive tuto funkci neplní, neboť se stala nekritickými podporovateli Fialova kabinetu, kterému tak prochází mnohem závažnější kauzy, než které jiným v minulosti srazily jejich politický vaz (Gross, Rath, Nečas, Kubiceho zpráva ad.), svorně bijí na poplach před obrozeneckým spolkem Svatopluk. Ten prý chce změnu režimu či systému (v tom evidentně ona média nemají jasno), a vychází jim z toho jediné: Profesor Drulák a spol chtějí zničit demokracii. Takové ulhané Forum 24, které se muselo k vůli prohranému soudu za své lži omlouvat, pokládá za nezpochybnitelné, že Spolek Svatopluk je placen Ruskem, ačkoli pro takový blábol nemůže sehnat jediný důkaz. To mu ovšem nepřekáží v šíření nenávisti proti profesorovi Drulákovi a podobně smýšlejícím. Přirovnáním k jednotkám SA si tento nechutný nenávistný tlampač se Šafrem v čele koleduje o další prohraný soud.
Čeho se mediální mainstream tolik bojí? Především se ozývá jako ona pověstná potrefená husa, neboť nepracuje tak, jak by měl, a podílí se na marasmu stávajícího politického systému, kdy mnohdy šíří nepodložené kachny, a zaměňuje informování s propagandou.
Politický systém je širším termínem než politický režim, a zahrnuje jednotlivé instituce včetně systému volebního. Rovněž je propojen s politickou kulturou.
Oproti tomu politický režim lze chápat jako organizaci politické moci.
V tuto chvíli nechme stranou systém ekonomický (například přechod od nadnárodních korporací k průmyslovým družstvům či odstoupení od globálního finančního dolarového systému), a zaměřme se na politiku.
Svatopluk je mainstreamem nařčen, že údajně neplní nadstranickou roli. Sami mainstreamoví novináři ale popírají sami sebe, když uvádějí, které politické strany se Svatoplukem komunikují či přímo kooperují. Nejsou to zdaleka pouze Stačilo! či SPD, ale rovněž politici z hnutí ANO, od Motoristů, Svobodných, PRO, Trikolory a dalších. V tomto je Svatopluk skutečně nadstranickým. A že zde není pro strany vládní? Proti nim se právě vymezuje. Je kritizuje za úpadek demokratického režimu i systému, a hledá východiska k návratu k demokratické diskusi a k demokratické soutěži.
Je pochopitelné, že mainstreamová média tolik křičí. To ona měla upozorňovat na znepokojující trend rostoucí cenzury a potlačování občanských svobod. Ona měla varovat před militarizací společnosti (na Hradě sedí bývalý generál, navíc školený za minulého režimu, a cosi jako strategickou komunikaci má řídit plukovník, který zná jen povely a vulgaritu). Ona měla jako první odmítnout kriminalizaci odlišných názorů a pojem „dezinformace“, jenž není možné charakterizovat jinak, než že jde o jakýkoli výrok, který není v souladu s vládní linií.
To mainstreamová média měla chránit jednotlivce před ideologickým lynčem. Nikdy neměla dopustit soud s učitelkou Bednářovou. To by ale sama nesměla vést podlé ideologické války založené na argumentačních faulech, například proti Kateřině Konečné či Danielovi Sterzikovi.
Pro český mainstream tu žádná hrozba demokracie ze strany vlády neexistuje. Tak musí onu hrozbu učinit ze Svatopluku, který roli těchto médií zastoupil. Kdo selhal či se své povinnosti přímo zpronevěřil, tento fakt většinou nepřipustí, a naopak má tendenci pošpinit toho, kdo poukazuje na jeho chyby.
Mainstream pokládá současný český režim za vrchol demokracie. Pak zřejmé, že kdo vybízí ke změnám, musí být padouch s totalitními úmysly. Jak jinak to politicky neangažované veřejnosti vysvětlit, že?
Ti, kteří za vlády Fialova kabinetu mají strach veřejně sdílet, co si skutečně myslí, vědí, že mainstreamová média nezávislá nejsou, a nejen, že se jich před vládním molochem nezastanou, ale ještě si do nich s gustem kopnou. A člověk, který má být vizitkou vládní komunikace, nazývá novinářku Angeliku Bazalovou kreaturou. Zkrátka se mu nelíbí. A nelíbí se mu, že právem zpochybňuje jeho poslání. V demokracii se totiž diskutuje. Demokracie ale v žádném případě nepotřebuje cosi jako „koordinátora strategické komunikace“. Ostatně, co čekat od člověka, který v dubnu 2025 v Novém Jičíně na besedě s občany přihlížel, jak je jeho názorový odpůrce bit? Také se mu nelíbil. O tom se ovšem v mainstreamu nedočtete, protože nálepku „fašistů“ má mainstream vyhrazenou pro „dezoláty“.
Jak strategicky vše shrnul pan Foltýn?: „Vůbec nejlepší je nechodit na akce, které chcete narušovat. Prostě nechoďte tam. Když se někomu nelíbí téma, tak ať tam nechodí. Ať si to pustí na Youtube a rozčiluje se doma.“ Inu, nejlepší komunikace, žádná komunikace. Narušovat se potom smějí pouze akce „dezolátské“, neboť „dezoláti“ jsou natolik záludní, že nepoužívají pěsti, ale argumenty. Proto jsou rovněž tak současnému režimu nebezpeční.
Dělení občanů na různé kategorie s tím, že takzvaní dezoláti jsou takřka bezprávní, je zřejmě v pořádku. Básník Hejátko má zákaz cokoli veřejně psát, dokonce i zpívat. Je prý enormně ideologicky nebezpečný, narozdíl od „sympaťáka“ Cintuly, samozřejmě. Ten se pouze ve jménu demokracie pokusil zcela v souladu s liberálními hodnotami odstranit „dezolátského“ politika. Co také s těmi „dezoláty“, že?
Na to vám mainstream nejspíš sdělí, že v Rusku básníka protestujícího proti válce zbijí a zavřou, a obviní vás, že to údajně schvalujete, třebaže neschvalujete. Petr Drulák rozhodně nechce zavádět poměry ruské. Několikrát jasně deklaroval, že je proti jakékoli kolaboraci s Ruskem, USA či Bruselem. Že chce hájit zájmy českých občanů, nikoli cizích mocností.
Řešení spatřuje v úzké spolupráci zemí Střední a Východní Evropy, a to jak po stránce ekonomické, tak bezpečnostní.
Mainstreamová média a vládní politici s oblibou rozšiřují mýtus, že za nedůvěrou v média, soudy a politické instituce stojí „dezolátní činnost“. Skutečností je, že tato nedůvěra pramení ze způsobu, jak ony instituce (ne)konají. O roli médiích již toho bylo napsáno dost. Co se týče nedůvěry v právní systém, je třeba si uvědomit aplikaci dvojích metrů (kauzy Martina Langa či Tomáše Čermáka) či protidemokratický princip zavádění peněžitých trestů pro bohaté. Kdo má peníze, tak se vykoupí, kdo je nemá, půjde sedět. Takto rovnost před zákonem vskutku nevypadá.
Víte, jak jednoduše poznáte, že zde máte provládní média? Kromě již výše popsaného i tak, že ministrem vnitra je nadále Rakušan, kauze Dozimetr navzdory, a premiérem Fiala, který nejenže přežil zapomenutý milion v kampeličce, ale i miliardovou bitcoinovou aféru.
Kdyby nešlo o pana Jurečku, ale například o Janu Maláčovou, myslíte si, že by jí prošel bujarý večírek v době útoku na většinou mladé studentky na univerzitě, zvláště, kdyby o tom útoku následně prokazatelně lhala? Kdyby to nebyl Rakušan, ale například Stanislav Gross, umíte si představit, jak by média postupovala nejen v případě kauzy Dozimetr, ale též ohledně jeho lží o zásahu policie v době útoku na FF UK?
A do třetice, kdyby kauza s nepřiznanými miliony za byt visela místo Martinovi Baxovi na krku Jiřímu Paroubkovi, jak myslíte, že by k ní mainstreamová média přistoupila? To samé platí o účelovém agitačním útvaru známém jako Milion chvilek (v žádném případě ne pro demokracii).
Spolek Svatopluk řeší nastavení konkrétních mechanismů, jak ze současného neutěšeného stavu vybřednout. Zabývá se otázkou pravomocí prezidenta, formou volebního systému či významu Senátu. Hledá způsob, jak delegovat více moci občanům, a méně různým think-tankům, které by z logiky věci, tedy že slouží zájmům cizím, neměly disponovat mocí žádnou.
Toto vše mějme na paměti v říjnových parlamentních volbách. Sám premiér Fiala nás vyzval, abychom volili podle toho, kde stojíme. Volme i podle toho, za co stojíme. Protože pokud nedokážeme ochránit své bližní před chudobou a před perzekucí, nestojíme za nic.

Následující báseň jsem napsal na své narozeniny v roce 2024, kdy jsem byl šokován atentátem na Roberta Fica. Panu Ficovi i slovenské společnosti jsem popřál, aby slovenský premiér odporný teroristický útok přežil, a aby nenastala vlna násilí, která by byla pro všechny ničivá. Modlil jsem se za něj – a přál nám, aby lidskost vítězila nad fanatismem, diskuse nad jediným povoleným názorem a mír nad válkychtivostí.
Odmítněme média, která podněcují k agresivitě a násilí, občany rozeštvávají, a uzurpují si právo soudit své názorové odpůrce. To je cesta, kterou se snad nikdo z nás ubírat nehodlá.

Modlitba za život Roberta Fica

Zrovna se modlím – pokorně a tiše,
za život muže – celou společnost.
Za činem podlým fanatismus píše,
co všechno zmůže – lidskosti je prost.

K nebi se dívám. Prosím, ať to zvládne,
ať černá bota zmizí navždy již.
Je doba tklivá – žít v ní není snadné,
dogma řeč smotá, okovy jsou blíž.

Nerostou plody jedu bez podhoubí.
Nenávist v kápi dlouho propast hloubí,
diskuse nezní – znějí rozkazy.

Ty tam jsou brody – proud řeky je dravý.
Velmi mě trápí, co nás všechny tráví:
Jsme pouze vězni. Kéž svit prochází…

Další báseň je již zcela aktuální – a je věnována onomu přešlapování nad propastí, jemuž jsme nyní v Evropě bohužel svědky. Evropa se zadlužuje ne proto, aby pomohla svým zuboženým, ale aby zbrojila a své zubožené znásobila. Nenechme si toto dogma vnutit. Nesmiřme se s ním.

Cestou za sny…

Dvanáctá blízko je, jen minuta k ní zbývá.
Ciferník otupí, ručička po něm šplhá.
Rozum je vypojen, cit troska neduživá,
je doba potupy, jímž symbolem je mlha.

Zlověstné bezčasí teď po vteřinách stéká.
Když vzdor v něm netiká, pak prázdnota vše dusí.
Faleš nic nespasí, jen leží jako deka,
a na ní etika v mínusech sčítá plusy.

Je kousek do celé. Zkázu hrom neodbíjí.
Svět prachem zocelen má velmi křehkou šíji,
pýcha mu láme vaz, a vzkaz je víc než jasný.

Lhostejnost dozrává v nádorech rezignací,
kdy z chyb je potrava, již netvor do tmy zvrací:
Naděje je jen v nás, a vede cestou za sny…