Vstanou noví bojovníci

aneb OLD SHOOTTERHANDOVO zamyšlení nad současnou (minulou a budoucí) politickou levicí.

OLD SHOOTTERHAND pravil: „Tyvole, teprve až bude lidem nejhůř, vstanou noví bojovníci.“

„Propagace komunismu bude trestná a ten, kdo bude používat komunistické symboly, může jít až na pět let do vězení. Upřesnění dosud platných paragrafů odsouhlasili v rámci novely trestního zákoníku v pátek odpoledne koaliční poslanci, proti byli jejich kolegové z ANO a SPD. KSČM už se proti schváleným změnám ohradila a hlásí, že komunisty ani touto cestou nikdo neumlčí.*“

    Jako v každý hospodě, se i v tý naší řešila každou chvíli politika. To už je v Čechách takový zvyk, jak by napsal Větva, totiž Šnejdárek. Protože, jak známo a jak potvrzují dnešní sociální sítě, my Češi jsme odborníci na všechno a na politiku, fotbal a hokej, především. Hospoda je vlastně živou, nebo analogovou (chcete-li) sociální sítí – předchůdcem fejsbúku. Je to opravdová společenská bublina ne-virtuálních přátel a známých. Rozdíl oproti online prostředí je především v kultuře komunikace „zoči – voči“ (jak říkají naši bratia Slováci). Občas se sice taky nad něčím do krve zhádáme, i sprostý adresný nadávky padnou, ale to je daný stylistikou, tedy jazykem naší hospodský mluvy. Navíc, když pošlete „někam“ (přesněji „do prdele“) Bušmena, starýho Fořta, Usámu nebo naopak oni vás, víte, že je to jen chvilková emoce v zápalu diskuzního boje a nikdo se na smrt neuráží. Jen se momentálně nasere, ale nezablokuje onoho „urážeče“ na věky věků, jak je to dnes zvykem na virtuálních sociálních sítích (jakože by se třeba někdo na někoho urazil a do smrti s ním už nikdy v hospodě nepromluvil). A ani vás nikam nenabonzuje. Je to tu jako na hřišti: jednou dáte góla vy jim, příště oni vám. Z toho se nestřílí. Řečeno s absolventem Vysoký školy života: jde vo hovno.

Hospoda (alespoň ta naše) je krásným vzorem demokracie bez přívlastků. Politický postoje se navíc u místních chlapů vyvíjej. Po „revoluci“, totiž po Plyšáku (jak to nazval Větva), tady spousta lidí volila Občanský Fórum a Havla, potom se rozdělili na Zemanovce a Klausovce a samozřejmě tu tehdy bylo ještě dost voličů KSČ(M), ale to byli vesměs starší chlapíci a hodně z nich už dneska není mezi náma. Jen Bušmen byl už tehdá zamlada radikál a volil Sládkovy Republikány. Když se sládkovci odebrali do propadliště dějin, přestal chodit k volbám a druhej dech chytil až s příchodem Okamurova Úsvitu, respektive SPD. Myslím si, že zrovna na něm se dá krásně ilustrovat, jak závisí politický myšlení a názory na lidským charakteru. Momentálně z něj byl náš největší dezolát, kterej sledoval všechny prokremelský weby, volil Okamuru, ale v poslední době mu začal zahejbat a pošilhával po Stačilo. Bušmen byl prostě muž z lidu: poctivá, rovná povaha a rebel – co na srdci, to na jazyku. Měl přímý myšlení bez zatáček. Se Shootterhandem jsme ho často rádi skrytě (ovšem dobromyslně) popichovali a bavili jsme se, jak se durdil a rozohňoval.

Starej Fořt byl zase jeden z mála věrnejch voličů KSČM, který mezi hospodskejma štamgastama ještě zbyli. Mladej si z něj utahoval, že to dělá jen kvůli tomu, že se mu líbí Konečná a podle toho, jak se starej vždycky při tý poznámce vztekal, to nejspíš byla pravda. Ergo kladívko se teď logicky chystal volit Stačilo, to je jasná věc. Mimochodem, mně i Shootterhandovi se zase sice vždycky líbila MPA, ale nevolili bychom ji kvůli tomu ani za zlatý prase. Navíc, jak říkal Shootterhand, MPA by byla ideální fotomodelka do pánskýho časáku, páč fotky nemluvěj.

Zbytek hospody, vesměs zaměstnanců místního kolchozu, jak se tady ještě pořád říkalo dnes již soukromý zemědělský společnosti, byli voliči velkýho Andreje, kterýmu se zde familiárně říkalo „Babišák“. Pokud tady byl někdo, kdo to házel ODS a spol., nechával si to nejspíš radši pro sebe, páč jsme vo nikom takovým nevěděli. Byl to onen mediálně známej rozdíl volebních preferencí mezi Prahou, Brnem a zbytkem republiky. Je to jedna z mála věcí ze sociologickejch průzkumů, kterejm můžeme věřit. V hipsterský hospodě někde v Praze, nebo v baru na Náplavce či Holešovicích, bych se naopak zase radši nechlubil, že to hodím Konečný, Babišákovi nebo Okamurovi.

   V pátek, na Nebevstoupení před Letnicema, jsme se zase tradičně sešli po pátý hodině u našeho dvojstolu: já, Mireček, Pepa a oba Fořtové. Bušmen už tu samozřejmě seděl jako první a Old Shootterhand dorazil okolo půl šestý jako poslední („Akademická půlhodinka, ne, kokoti?“  jak by nejspíš reagoval v případě nějaký naší poznámky na jeho zpoždění).

Jakmile dosednul, hned se otočil na starýho Fořta.

„Tyvole, tak jsem čet, že prej už tě brzy zavřou?“ pravil potměšile.

„C-c-co, co-o-o??? Proooč???“ zablekotal starej Fořt překvapeně, protože nechytil ten ironickej podtón. I zbylých pět párů očí kolem stolu se zpytavě upřelo na Shootterhanda se stejnou, byť nevyslovenou, otázkou.

„No, přece Sněmovna schválila ten zákaz propagace komunismu*,“ vece** Old Shootterhand suše, zatímco před něj Toník postavil napěněnej krýgl Hrabala a vedle na stůl položil lístek s jednou čárkou (kdo pil Kozla z druhýho čepu, ten měl na lístku křížky) a hned zase zmizel jak pára nad hrncem.

„Jo, ahá!“

„Aha!“

„Aha!“

„Ahááá!“ zaznělo sborově, jak jsme to všichni současně pochopili.

„Nojo, tyvole,“ rejpnul si do starýho Pepa, „máš doma srp a kladivo? Máš, viď?“

Starej se zatvářil jako kakabus, ale přikývnul.

„Tak to seš, kamaráde, f prdeli,“ dorazil Pepovu špičku Bušmen. „Propaguješ tím totiž komunismus!“

Rozesmáli jsme se na celý kolo, až se na nás obrátila pozornost celý hospody.

„Já mám doma taky srp a kladivo,“ řekl bezradně Mireček.

„To já taky, vole!“ mávnul jsem rukou a napil jsem se. Pepa se Shootterhandem pokejvali hlavama na znamení, že i u nich se doma nacházejí tyto kultovní předměty hnutí na potlačování lidských práv a svobod (nebo jak zní oficiální definice).

„Já to nechápu,“ řekl Pepa, „vono je skoro 40 let po Plyšáku a voni to zakážou teprv až dneska???“

„To je ta jejich liberální demokracie!“ vyskočil okamžitě ve spravedlivým hněvu jak čertík z krabičky Bušmen. „To totiž žádná demokracie není! Už zakazujou a kriminalizujou politickou konkurenci. Dali k soudu Babišáka a teď už i Okamuru. A podívejte se, co udělali s volbama v Rumunsku! Tam zakázali kandidátovi kandidovat.“

„Jo,“ souhlasili s ním Pepa, Mireček i mladej Fořt.

„Bojej se vo koryta,“ mávnul rukou starej.

Old Shootterhand se napil a vložil se do toho.

„Hele, chlapci, pojďme si zase nastavit zrcadlo, jak jsme se minule bavili o tom Balíčku karet***. Souhlasím s Bušmenem, že je to vlastně nekalej způsob politický soutěže…“

Bušmen při tý definici obrátil oči v sloup. Tyhlety Shootterhandovský – z jeho pohhledu nelingvisty  –učený řeči nedával.

„Mluv normálně česky, vole,“ rejpnul jsem si v reakci na Bušmena. „Sedíš s náma v hospodě mezi pastevcema, mluv našim jazykem. Jako to dělal Ježíš. Abychom ti všichni rozuměli.“

Pepa a oba Fořtové se uchechtli.

Old Shootterhand ke mně hodil chápavej pohled, mrknul na souhlas a pokračoval: „Jak to nakonec v tom Rumunsku dopadlo?“

„No vyhrál stejně ten proevropskej kokot!“ rozčiloval se Bušmen. Ostatní kejvali souhlasně kebulema.

„Ale proč?“ zeptal se ho Shootterhand.

„No páč toho původního kandidáta vyloučili,“ řekl Bušmen. Old Shootterhand zavrtěl hlavou.

„To je přece úplně debilní strategie,“ řekl a napil se. „To můžou vymyslet jen progresivistický zelený mozky, který nechápou železnost fyzikálních a matematickejch zákonů.“

„A určitě ještě frčej na koksu,“ dodal mladej Fořt.

Uchechtli jsme se.

„To myslíš jak, vole?“ zeptal jsem se a taky jsem se napil. Byl to poslední lok, ale Toník měl ostříží zrak a už stál za mnou a servíroval mi nový pivo. Udělal propiskou čárku za mýho druhýho Hrabala a jak se objevil, tak zmizel i s prázdným půllitrem.

Old Shootterhand udělal významnej kukuč a pravil: „No, když odstraníš jen kandidáta, co se asi stane s jeho voličema?“

„No nebudou mít koho volit,“ řekl trochu nakvašeně Bušmen s otráveným výrazem – to je přece logický vole, co to tady meleš za kraviny?

Old Shootterhand zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Kdepák, kámo! Ti přece nikam nezmizej.“

„No, ale to se tak přece vždycky dělávalo,“ namítnul Mireček, „že když zabili vůdce nebo krále, tak vojsko přišlo o vedení a nevědělo, co má dělat, tudíž nemohlo dál bojovat…“

„Jo, jasně,“ souhlasil živě mladej Fořt. „Když se usekne hlava, tak už nemá tělo co řídit.“

„Jenže tady je to jinak – to je zase křivý zrcadlo jako v bludišti na Petříně, jak jsme se bavili minule***.  Tady je to přesně naopak. Demokracie je vláda lidu. Ergo v demokracii mají vládnout lidi****. Jde to odspoda, od nich. Oni si někoho volej. A když necháte zmizet toho někoho, tak ale nezmizej ty lidi ani důvod, proč toho zmizelýho chtěli volit.“

„Jasně,“ docvaklo mi. Shootterhand zase uhodil hřebíček na hlavičku. „Čili ti voliči nikam nezmizeli a hned si našli jinýho zástupce, kterej zastával jejich zájmy.“

„Bingo!“ souhlasil Old Shootterhand. „Elektorát se nijak nezmenšil, tlak na politickou změnu odspoda zůstal, jen se vyměnil jejich ´vůdce´,“ usmál se.

„Takže chceš říct,“ řekl s povytaženým obočím Bušmen,“ že, když odsouděj Okamuru nebo Babiše atd., tak že si jejich voliči najdou někoho jinýho, komu to hoděj?“

„Přesně tak!“ triumfoval Old Shootterhand a zhluboka se napil, čímž vyprázdnil svůl půllitr, ale Toník nikde. Zjevně neměl Shootterhanda v merku, protože přišel před chvílí a byl žíznivej, tudíž rychlej píč (jak se tu zcela nevulgárně říkávalo). Old Shootterhand tedy prázdnej půllitr nad hlavu, aby Toníka upozornil na svoji prázdnou nádrž.

„To je jako ve druhým kole prezidentských voleb. Ti, co volili v prvním kole někoho, kdo nepostoupil, to ve druhým prostě hoděj někomu jinýmu.“

„Jenže v tom Rumunsku to stejně nevyhrál,“ připomněl jsem.

„Jo,“ souhlasil starej Fořt. „Určitě to bylo zmanipulovaný. Nevěřim tomu ani za mák.“

„Prostě, když zjistili, že jim useknutí hlavy nezafungovalo, tak ty volby sečetli, jak se jim hodilo,“ dodal jsem, „žejo?“

Old Shootterhand váhavě přikývnul a pravil:

„Protože, jak napsal již Kurt Tucholsky*****, kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili. A tady nám to Rumuni de facto potvrdili. Totiž nejspíš ne Rumuni, ale nějaká síla v pozadí.“

„Sem vždycky myslel, že to o těch volbách napsal Samuel Lenghorne Clemens******,“ udivil jsem se. „Jsou toho plný internety.“

„Tak vidíš, jak ty internety kecaj. Respektive jak jsou jejich uživatelé blbí,“ ušklíbnul se Old Shootterhand.

„Je to celý jen podvod na lidi!“ hartusil starej Fořt. „Jako ta koalice Spolu.“

Mireček, Pepa a Bušmen souhlasně pokyvovali kebulema.

„Jo, kdo se má vyznat v tom, která strana je vlastně dneska levice a kdo pravice?“ zamyslel se Pepa. „Koho teda volit?“

„Já si myslím, že to nemá cenu,“ řekl temně mladej Fořt. „I když budeme všichni volit vo sto šest, tak voni to spočítaj, jak budou chtít a potřebovat. Jako v tom Rumunsku.“

„Chceš tím říct, že jako nemá cenu chodit k volbám?“ zeptal jsem se ho.

Mladej jen pokrčil rameny.

„McMurphy,“ zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou s odkazem na hrdinu z Přeletu nad kukaččím hnízdem. „K volbám musíme. Aspoň to musíme zkusit.“

Ostatní souhlasně přikývli.

Možná, že jsem měl radši připomenout náčelníka Bromdena, napadlo mě hned vzápětí.

„A co je vlastně dneska levice a pravice?“ zeptal se znovu Pepa. „Co je ANO nebo STAN? Som z toho volaaký zmätený,“ zacitoval majora Terazkyho.

„Politická levice podle mě dneska vlastně není,“ pravil dutě Old Shootterhand. „Aspoň ne ta skutečná. Ty všechny nálepky, co lítaj médiama – ať už mainstreamovejma nebo alternativníma – kdo je pravice a levice a že je někdo v podstatě novodobej levičák, když prosazuje rovnost, dotace nebo inkluzi a další číčoviny, to jsou jen politický tanečky. Jen obal na ´produkt´. Je to marketing, což je mimochodem šílený, kam se ta politika dneska dostala. Rozhodující by přece měl bejt program, ne jen nějakej slogan!“

„Počkej, a co ty moderní neomarxistický levičáci, stoupenci učení Antonia Gramsciho*******, frankfurtský školy******** vulgo sorošovci?“ namítnul jsem. „To je dneska moderní levice. Jen proletariált nahradili menšinama…“

Old Shootterhand zavrtěl nesouhlasně hlavou. „To je obecně vytvořená a přijímaná definice, ale není to ani trochu přesný. To je definice toho, čemu dnes říkáme liberalismus nebo taky politickej střed, mainstream. Žádná levice to ve skutečnosti není, protože skutečná levice se zastává chudáků. Těch slabejch, těch, kterým vrchnost a bohatý ubližujou a škoděj, ty, který na ně posílaj policajty a vojsko, aby do nich střílelo, když protestujou a domáhaj se zlepšení jako v Chicagu v roce 1886 nebo u nás v Duchcově v roce 1931.

Levice vychází odspoda a stojí na množství těch malejch a utlačovanejch. Menšiny to tedy určitě nejsou. Těch je málo. Proto je to tvrzení o moderní levici jen zase další mediální taneček a nálepka. Levice je lidový, masový hnutí těch dole. Proto jejích voličů musí bejt hodně. Hodně těch, kterejm se daří ve stávajícím systému špatně – otroci, nevolníci, dělníci…“

„A kdo je to podle tebe dneska?“ zajímal se Bušmen.

„No, Jan Keller mluví o prekariátu, třídě, která nemá stálý zaměstnaní, stálej příjem a sociální jistoty. Vzhledem k úpadku struktury našeho průmyslu se tahle třída určitě časem rozšíří,“ odpověděl mu Old Shootterhand a pokračoval:

„Jenže u nás jsme se zatím měli – a chvála Bohu ještě máme – celkem dobře. Je fakt, že se to teď za poslední cca 3 – 5 let skokově zhoršilo, hlavně díky cenám energií a inflaci, a proto začíná vznikat potřeba skutečný levice, levicový strany – zastánce slabejch. Nejblíž je tomu u nás dnes asi opravdu Stačilo. Taky si nese punc spojení s komunistama díky Konečný, ale to není až tak důležitý a na jménech ani osobách de facto nezáleží. Vznikla tady ta potřeba.“

Old Shootterhand se napil.

„Možná,“ řekl zamyšleně, „možná, že v těchhle volbách ještě moc hlasů a křesel nezískaj, ale pokud to takhle půjde ekonomicky s naší zemí dál, až opravdu nebude práce, až bude zadluženej stát krachovat, posere se infrastruktura a služby jako zdravotnictví a lidi nebudou mít kde bydlet a co žrát a budou se bouřit, ale papaláši na ně pošlou policii nebo vojsko jako v Duchcově nebo v roce 1969, teprve pak se objeví potřeba nový skutečný levice. Někoho, kdo se jich zastane a postaví se proti novejm mocipánům…“

„Vstanou noví bojovníci,**********“ zauvažoval jsem nahlas.

„Nojo, Kladeňák se nezapře,“ usmál se Old Shootterhand a položil mi ruku na rameno.

„Historia magistra vitae, vole!“ opáčil jsem.

…………………………………………………………

Upozornění: Účelem Shootterhandových úvah není nalézt nějakou absolutní pravdu či jasný řešení. Old Shootterhand je kokot, kterej chce svýma – někdy i značně potřeštěnýma – úvahama vyvolat další otázky a vyprovokovat vás k hledání vlastních odpovědí.

Chcete vědět víc? Přečtěte si knihu Majn Kochbuch – Chleba, špek, zelí a chlast aneb Hipíkova nekorektní kuchařka s úvodem Svět podle Old Shootterhanda & Základy Agroanarchie.

Knihu seženete zde: https://shop.tichadohoda.cz/majn-kochbuch/

* https://cnn.iprima.cz/propagace-komunismu-bude-trestna-tresnicky-jsou-ok-srp-a-kladivo-ne-vysvetluje-poslanec-top-09-476099

https://medium.seznam.cz/clanek/marta-duskova-navrh-na-zakaz-propagace-komunismu-schvalila-snemovna-153377

** http://www.dobryslovnik.cz/cestina?vece

*** https://web.litterate.cz/borhyova-a-balicek-karet

**** https://cs.wikipedia.org/wiki/Demokracie

***** https://cs.wikipedia.org/wiki/Kurt_Tucholsky

****** https://cs.wikipedia.org/wiki/Mark_Twain

Zmíněný citát o volbách se rovněž vyskytuje mezi citáty M. Twaina https://www.databazeknih.cz/citaty/samuel-langhorne-clemens-83?page=2

******* https://cs.wikipedia.org/wiki/Antonio_Gramsci

******** https://cs.wikipedia.org/wiki/Frankfurtsk%C3%A1_%C5%A1kola

*********Pro mladší ročníky „Vstanou noví bojovníci“ je román komunistického prezidenta Antonína Zápotockého o počátcích levicového hnutí u nás. Název si vypůjčil z písně Norberta Zouly „Píseň svobody“, zvané též Vězeňská či Žalářní píseň.

„I kdybychom padli všici,

Vstanou noví bojovníci,

Prapor rudý zavlaje.“

(Norbert Zoula, Píseň svobody)