Vlastně jen zaměnili pořadí…

Je tomu osmdesát šest let od chvíle, kdy se Evropa naposledy sjednotila, aby byl její hlas ve světě slyšet. Právo veta bylo zrušeno, velení evropských armád bylo postupně sjednoceno, na dobové dezoláty bylo patřičně došlápnuto, byly vyhloubeny příkopy a postaveny ploty nabité elektrickým proudem, občané dostali právo na korigované informace, rozjela se mašinérie vládní propagandy a začalo se slídit, jaké rádio kdo poslouchá. I komunikační karty k tomu připravili… pamatuj, že poslech cizího rozhlasu může být potrestán i smrtí.

V plánech dobových Bidenů už bylo dávno vyjádřeno, že se půjde na Rusa, protože mongoloidní hordy nemají v civilizované Evropě co dělat a pokud včas nezaútočíme my, zaútočí oni. Tamní režim byl samozřejmě shnilý, postačí jen zhurta rozkopnout dveře a postarat se o nějaké ty zbraně a rozpadne se sám. Moskevský gosudar je totiž nenáviděný vlastním obyvatelstvem, má diktátorské manýry a zbavuje se svých odpůrců.

Ne všichni s tím v Evropě souhlasili… ale svolalo se několik summitů evropských lídrů a nakonec se to vyřešilo. Především summit v Mnichově byl velmi úspěšný. Zajistil ochranu menšin s imigračním pozadím a uvolnil ruce skutečným vůdcům Evropy, aby mohli prosadit své pokrokové návrhy a metody řízení.

Sedmnáctého března 1939 pak všechny české noviny přinesly radostnou zprávu o evropském sjednocení, které bylo spuštěno o dva dny dříve… Ne, nebyla to žádná okupace. Kdyby byla, tak by o ní přece dodnes psaly noviny a vysílala televize.

Mám dnes narozeniny. Je mi čtyřiačtyřicet a mám pocit šíleného deja-vu. Co je jinak oproti roku 39? Vlastně jen to, že tentokrát Němci zaměnili pořadí jednotlivých kroků. Tehdy začali zbrojením. Na dluh, samozřejmě. Půjčili si na to v Americe, samozřejmě. Až měli nazbrojeno, překročili naše hranice, ustavili protektorát, zrušili nám právo do něčeho kecat a začlenili náš průmysl do svých koncernů. Pak vytáhli na Rusa… A šlo jim to moc pěkně… až k Moskvě či Stalingradu se dostali.

Dneska na to jdou jinak. Nejprve začlenili naše podniky do svých koncernů. Dvacet let na tom dělali. Pak vytáhli na Rusa, nově chtějí začít zbrojit na dluh a zrušení práva veta se teď právě v Bruseli plánuje a hlasuje se o něm. Ne, není to ideální pořadí, ale všechny dávné prvky německé (i české) povahy jsou zpět. I porušení všech předvolebních slibů. Cenzura je řádně organizována, propaganda také, plány konečného vítězství jsou napsány, odpůrci jsou trestáni a zastrašováni…

Takhle to teď plánuje novopečený (ještě ne)kancléř, Friedrich Merz, ne? Zařídit, aby Evropa byla ve světě slyšet. Dosáhneme toho stejně jako tenkrát… řádným vyzbrojením a jednotným velením společné evropské armády. Ohlášeném právě na výročí vzniku Protektorátu. A naši Emanuelové Moravcové jsou samozřejmě pro. Všech vládních devět z europarlamentu… Zbrojit, odevzdat odpovědnost za stát do rukou Uršuly Leyenové a pak společně vytáhnout na Moskala.

Rozdíl je vlastně je v tom, že tenkrát ty peníze za zbrojení nerozkradli, ale fakt za ně vyrobili spoustu moc pěkných válečných věciček a nebojovali zároveň ještě proti uhlíku. Když pak na Rusa táhli, kromě dluhů měli alespoň ty zbraně. Ale jinak svého nepřítele vykreslovali se stejnou rusofrénií jako dneska a strašili jím obyvatelstvo stejně jako dneska a ještě v pětačtyřicátém pevně věřili, že vyhrají… stejně jako dneska.

A ejhle… ono to dneska dopadne stejně jako tenkrát… Američané evropskou rusofobii nesdílejí a nakonec se raději domluví Trump s Putinem proti sjednocené Evropě. Vždycky, když Němci začnou vymýšlet ajn rajch, ajn folk, ajne Uršula, končí to rozvalinami. Jen ten pokrok nezastavíme. Tentokrát ani nebude nutné naše továrny rozbombardovat či rozstřílet. Zavřeme je sami… dokonce i ty doly zasypáváme, aby nikoho nenapadlo je znovu otevřít. Skončí to přídělovým systémem, měnovou reformou a největším přesunem majetku od Bílé hory. To my tady v Evropě umíme, panečku.

Je mi dnes čtyřiačtyřicet, mám pět dětí a rodinné zázemí, které mi mohou závidět. Díky své obětavé ženě mohu dělat to, co dělám a mohu si dovolit být optimista. Ale dnes slyším v hlavě hlasy své babičky i dědečka a děsím se, jak málo se od roku 1939 změnilo. Jsme tady v Evropě pořád stejní. Ať začnete co začnete, ať máte jakékoliv úmysly, vždycky dojdete k tomu, že je zapotřebí se sjednotit a vyrazit do stepí, zbavit se ruské hrozby. Děsím se, jak by to vypadalo, kdybychom v čele měli skutečně schopné (až všeho schopné) vůdce.

Děsím se, co by bylo, kdyby to pořadí kroků teď poskládali lépe…

_____________________________________________________________________________________

Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy, trička, samolepky a odznaky z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód. Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na „objednat knihu.“