Volba mezi morem a cholerou: V Rakousku se opakuje rok 1938

Dmitrij Bavyrin přináší na webu RT zajímavý pohled na nedávné volby v Rakousku a „koaliční bastlení“:

Vítěz posledních voleb v Rakousku FPÖ byl pod záminkou, že fašistům musí být zabráněno, aby se dostali k moci, ze sestavování vlády vyloučen. Ale: Rusovi se musí zatínat pěsti, když průměrný „Svobodný“ mluví o letech 1941 až 1945. Ale jaká je alternativa?

Měsíc po parlamentních volbách se rakouské úřady konečně rozhodly, co chtějí s míněním lidí udělat: kašlat na ně a ignorovat je. Voliči rozhodli, že mocní by měli odejít, a mocní se rozhodli, že nepůjdou, jinak začne fašismus a Rakousko ztratí svou demokracii. To musí volič vědět.

Prezident „Východní říše“(Österreich) Alexander Van der Bellen pověřil sestavením vlády úřadujícího kancléře Karla Nehammera, jehož Rakouská lidová strana (ÖVP) byla obyvateli jednoznačně odmítnuta: získala 26,3 procenta hlasů (facka proti 37. ,5 procenta ve volbách před pěti lety) a je pouze druhou největší frakcí v parlamentu.

Je to poprvé v poválečné historii Rakouska, kdy vítězi voleb bylo znemožněno sestavit vládu. Vysvětlení je toto: Nikdo se nechce kamarádit se současným vítězem. Svobodná strana Rakouska (FPÖ) je považována za pravicově extremistickou, profašistickou, populistickou, nepřijatelnou a nelidskou – ve zkratce jde o rakouskou verzi Alternativy pro Německo nebo Rassemblement National od Marine Le Penové. Vládu proto sestaví poražené strany – nejspíše ÖVP, sociální demokraté a liberálové (NEOS).

Politicky řečeno je to jako když se labuť, rak a štika, snaží táhnout vozík, ve kterém jsou zapřažení, každý jiným směrem. Ale který vozík (nebo která země) je příliš dobrá na to, aby nebyla obětována, když jde o udržení fašistů mimo moc, že.

Existuje však nuance, která činí chování rakouských elit krajně pokryteckým. „Fašistická“ FPÖ již dvakrát vytvořila koalici s ÖVP, tzn. h. byla považována za sotva přijatelnou sílu. Zcela nepřijatelnou se stala až ve chvíli, kdy se stala neutralita Rakouska v konfliktu s Ruskem pro jejího předsedu Herberta Kickla druhým nejdůležitějším tématem: žádné protiruské sankce, žádná pomoc Kyjevu – to je nyní postoj FPÖ. Nejdůležitější otázkou „Svobodných“ je samozřejmě omezení migrace, jak je běžné u nacionalistů.

Přesto bychom pro Kickla neměli příliš truchlit, i když FPÖ byla dříve známá jako „Strana rusofilů“. V tomto případě argumentuje jako normální politik a národní egoista, který nechce, aby jeho země platila účty v zahraniční válce, zvláště když má hodně co ztratit: Rakousko bylo silně závislé na obchodu s Ruskem. Zdravý rozum, který za tím stojí, je sám o sobě příjemný, zvlášť když se v západní Evropě stalo módou mlátit na příkaz z Washingtonu hlavou do zdi, jen aby to naštvalo Moskvu. Přesto mají Kicklovi kritici v jednom pravdu: je to „vůdce“.

Strana Svobodných má dlouhou a skandální historii, která sahá až do doby, kdy její zakladatelé sloužili v SS. Od té doby se mnohé změnilo a FPÖ si v moderním Rusku nemá moc na co stěžovat. Nicméně desetiminutový rozhovor s průměrným stranickým aktivistou o událostech z let 1941-1945 může stačit k tomu, aby Rus zatnul pěsti.

Popírat, že FPÖ připomíná pravicově extremistickou stranu, by bylo pro Rusa nečestné a nepřijatelné. Kromě Napoleonova pochodu na Moskvu nemáme s Francouzi z Rassemblement National (Le Penová je skrz naskrz gaullistka) mnoho historických neshod. Kickl má ale kamarády z party, kteří by si vyškrábali oči, kdyby viděli, jak jejich vůdce poté, co se stane kancléřem, odcestuje do Moskvy a položí tradiční věnec k hrobu neznámého vojína.

Od pravicově patriotické nacionalistické strany těžko očekávat to, co očekáváme od Němců: jednoznačné odsouzení, odmítnutí a lítost nad vším, co nacisté ve 20. století udělali. Sociální demokraté v Rakousku jsou nám v tomto bodě mnohem bližší: vyjadřují lítost nad fašistickou minulostí. Z celé duše přitom ale podporují dnešní nacionalistickou Ukrajinu.

Chci tím říct, že v Evropě máme na výběr pouze mezi morem a cholerou. Neexistují žádné významné zdravé síly, které by se postavily rusofobům. Evropské volby jsou téměř vždy rozhodnutím mezi tím či oním zlem, mezi různými fašismy, jako v případě Rakouska.

Třídit hnědé odrůdy podle odstínů je nevděčný úkol, ale v případě Rakouska lze fašisty rozdělit na dobré a špatné. Režim, který byl v zemi nastolen v roce 1932 a vydržel až do „anšlusu“ k nacistickému Německu v roce 1938 (tedy do návratu jistého neúspěšného umělce do rakouské vlasti), nazývali jeho odpůrci austrofašismus. Režim to byl nacionalistický, militaristický, autoritářský, a přesto podle evropských měřítek pozoruhodně vegetariánský. Dávali přednost tomu, nevraždit lidi.

Nezvratnou zásadou austrofašistických kancléřů Engelberta Dollfuße a Kurta Schuschnigga bylo chránit Rakousko před pohlcením Německem. Nacisté proto v roce 1934 při neúspěšném pokusu o převrat zabili Dollfuße a o čtyři roky později zatkli Schuschnigga. Válku strávil v koncentračních táborech a poté emigroval do USA, kde vyučoval politologii. Je vzácným příkladem ideologického fašisty, který byl také prominentním členem protinacistického odboje a od začátku do konce vystupoval proti Hitlerovi.

Takže to, co dělá situaci v Rakousku opravdu děsivou, není to, že někteří jeho politici uznávají fašisty z minulosti (a Kickl si jistě cení Schuschnigga). Děsivé je, že alternativa vnucená Rakušanům nám připomíná alternativu z roku 1938 – tu s Hitlerem v čele.

V roce 1938 chtělo Rakousko žít pro sebe, s vlastním duchem a národními zájmy. Nechtělo se zapojit do projektu evropského sjednocení, vzdát se své suverenity, shořet v zahraničních válkách a posílat vojáky na východní frontu. Bylo k tomu donuceno. Dnes je Rakousko nuceno znovu a i tentokrát jsou rozkazy vydávány v němčině, rodném jazyce Ursuly von der Leyenové.

Novodobá historie zahrnuje také východní frontu, nacistické prapory a rehabilitované příznivce Stěpana Bandery. Znovu existují válečné zločiny a perzekuce založené na národním principu. Existuje psychopatický politik a stát, který se prohlašuje za světového hegemona. A možná bude brzy světová válka, pokud bude spirála eskalace pokračovat a Evropa nebude v dohledné době schopna prosadit své národní zájmy.

Alespoň tak, jak to dělá Kickl. Rakouské elity tím, že mu odepřely možnost stát se kancléřem, nezastavily fašismus, jak tvrdí evropský tisk. Prostě si vybrali fašismus někoho jiného. Horší fašismus.