Volby

Krátký Vidlákův úvodník:

Omlouvám se Petře i čtenářům. Tento článek měl vyjít v neděli, ale já na něj zapomněl, jako na smrt. Pouštím ho tedy teď v úterý a slibuji, že se polepším.

Petro, je to Vaše:

Volby, volby, volby… Do krajů, do parlamentu, do senátu, do Evropského parlamentu a kdoví kam ještě. A nejlépe, volí-li volič i víckrát do roka. To se ze zjitřených emocí za celý rok ani nevyhrabeme. A pořád být ve střehu, na které datum prezident volby vyhlásí. V tomto ohledu se mi líbí víc americký systém víc. Abych byla konkrétní. Volby se konají každoročně, v úterý po prvním listopadovém pondělku. Prý je to ještě relikt z dob, kdy lidé museli cestovat daleko a primitivními prostředky – tak aby na to měli během pondělka dost času. No a během hlasování se odvolí f- jako fffšecko. Všecko, co se odvolit má. Od místní samosprávy včetně šerifů, soudců, pokladníků, přes guvernéry, senátory, kongresmany až po prezidenty. Pokud se během roku stane, že osoba zastávající post z nějakého důvodu odstoupí či zemře, strana, která danou osobu nominovala jmenuje náhradníka, který danou funkci vykonává až do regulérních voleb a pak se musí normálním způsobem ucházet ve volbách o regulérní zvolení. 

Volební období v USA vlastně začíná už primárkami. (Billovi tou dobou začnou chodit dotazníky s tím, koho bude volit, jaké má priority. A on poslušně vyplňuje a odesílá. Jestli takhle získávají volební předpovědi, tak nazdar hodiny, protože statistický vzorek je asi hodně pokřivený.) Primárky se konají v každém státě Unie jindy. Jedna věc, na co se dá spolehnout je to, že vždycky začínají v Iowě (Prezidentské primárky v Iowě jsou sledovány s napětím, protože slouží jako takový lakmusový papírek. Vítěz primárek v Iowě obvykle zvítězí i v samotných volbách.) Účelem primárek je vyselektovat kandidáty jednotlivých stran – do primárek se může přihlásit víc účastníků jedné strany. Voličů se pak ve volební místnosti zeptají, zda chtějí volit Demokraty nebo Republikány a podle toho vyfasují volební lístek s kandidáty jedné nebo druhé strany. Dají se s tím dělat docela šachy. Dejme tomu, že Demokraté do primárek postaví jenom jednoho kandidáta (bývá zvykem, že úřadující prezident ucházející se o druhé volební období nemá ze své strany vyzyvatele) – tudíž je jisté, že postoupí. Pak voliči, kteří sice podporují kandidáta Demokratů se můžou rozhodnout dát hlas slabšímu republikánskému kanididátu,kterého bude snadnější ve volbách porazit. Díky primárkám nehrozí to, co se často stává v Česku a to, že strana, která, byť by měla větší podporu voličů, prohraje volby jen proto, že se hlasy pro jejich stranu rozmělnily mezi víc kandidátů. Už kolikrát jsem si u nás všimla jednoho jevu – tendenci rozmělnit hlasy mívají skupiny hlásící se k pravici, zatímco levičáci se řídí heslem „Hurá za Zdendou!“. Mají jen jednoho kandidáta a tomu to všichni nahází. 

Když v roce 2016 kandidoval poprvé Donald Trump, nevěřila jsem, že vyhraje. Začal kampaň jako nezávislý – to už před ním zkoušel Ross Parrot a neuspěl. Pak mu Republikáni dali nůž na krk, že musí kandidovat za stranu a účastnit se primárek. Myslela jsem, (a myslím si že to byl plán Republikánů) že v primárkách vypadne. A on to vyhrál. Média dštila proti němu oheň a síru. (V té době jsem byla jednou suplovat na základní škole. Jedna asi desetiletá čerošská holčička mi při hodině brečela, že Donald Trump obnoví otroctví.) Obvinili ho ze sexuálního harašení a on to ustál. Byl to schizofrenní pocit, protože na jedné straně většina lidí kolem mě fandila Trumpovi (i přes špatný obraz vytvořený médii říkali: „No, kdybychom volili faráře, asi bychom volili někoho jiného, ale do ringu s Deep State musí jít rváč), na Youtube bylo možné vidět to nadšení nejen v plných halách, ale i podél silnic, kde projížděla Trumpova kolona aut, ale na druhé straně média tvrdila, že podporu nemá, že je to outsider. Možná, že právě tenhle pocit neporazitelnosti Hillary Trumpovi pomohl, protože se nenamáhali organizovat hromadné volební podvody). O volebním úterý jsem šla spát a říkala jsem si, že na špatné zprávy je ráno času dost. A když jsem otevřela ráno zprávy, skutečně se mi zdálo, že ještě sním.

Jaké bylo Trumpovo prezidentské období? Měl pomalý rozjezd a ne zrovna šťastnou ruku při volbě svých spolupracovníků. Hodně mě mrzelo, že do své vlády nevzal Treye Gowdyho nebo Rudyho Giulianiho. Oba dva se během prezidentské kampaně za něj bili jako lvi. První dva roky měli Republikáni nepatrnou většinu jak v Kongresu, tak i v Senátu. S nepatrnou většinou se toho zas až tak moc prosadit nedá, zvlášť když proti vám stojí i takzvaní RINO (Republican in Name Only – Republikán jen podle jména). Takže výhry – nic moc. Chtěl stavět pořádnou zeď na jižní hranici. Kongres mu povolil finance jenom na opravu stávajících částí. A i spousta dalších jeho aktivit zašla ze stejného důvodu na úbytě. Druhé dva roky jeho prezidentování se to ještě zhoršilo. Demokraté znovu získali většinu v Kongresu. Co jsem ocenila bylo to, že pojmenoval opiovou krizi a začal ji řešit na celostátní úrovni. Výsledky sice nic moc, ale aspoň to někdo začal. Nicméně ekonomika se začala zvedat.

Rok 2020 pak byl ve znamení Covidu. Ve společnosti přesto byla ohledně voleb optimistická nálada. Přesto jsem z toho neměla dobrý pocit. Všude zaznívalo, že Trump s přehledem vyhraje. Odpovědí na ta očekávání bylo zklamání, Bidenova křivka, spousta videí dokumentujících manipulaci s volebními lístky – ta se postupně z internetového prostoru vypařila, ale s Nohavicou si můžu zpívat: „Já si to pamatuju…“. Dinesh D’Souza natočil o podvodech při korespondenční volbě celovečerní dokumentární film 2000 mul. (Termín mula tu označuje člověka, který roznáší falešné volební lístky do sběrných boxů).

Hm, když už tu padl výraz korespondenční volba. Naprosto souhlasím s těmi, kteří volají po jejím zákazu. Je to cesta do pekel. Stačilo mi, když jsem viděla Billa korespondenčně hlasovat v době, kdy jsme žili v Česku. Kdybych měla jiné preference a byla svině svinutá, nebyl by problém Billovi volební lístek vyplnit podle svého a odeslat dřív než by s tím Bill mohl něco udělat. Pořád platí to, co do nás vtloukali – demokratické volby musí být PŘÍMÉ (volič se dostaví, případně volební komise zajde s urnou, tudíž je jisté, že za voliče nehlasoval nikdo jiný), ROVNÉ (hlas Pepka Vyskoče z Horní Dolní má stejnou váhu jako hlas Petra Fialy) a TAJNÉ (nikdo nemůže zjišťovat a následně se mstít za to, jak dotyčný hlasoval). Je-li jeden z pilířů odstraněn, už se nejedná o volby demokratické. Tečka.

Kdo si myslím, že volby vyhraje? Vážně nevím. Z reakcí lidí kolem sebe vidím únavu. Před osmi a čtyřmi lety bylo ve společnosti cítit nadšení. Všude vlály nápisy vesměs vyjadřující podporu Trumpovi, z nárazníků se na vás usmívaly samolepky s Trumpem. Letos jsem viděla všehovšudy 3 velké nápisy, jednu malou desku připevněnou na sloupku u schránky na dopisy. V sousedním městě pak jednu ceduli vyjadřující podporu tandem Harris, Walz. V hovorech lidé vesměs připouštějí, že budou volit Trumpa. Ne snad jako favorita svého srdce, ale jako lepší alternativu k Harrisové. Zatímco v 2016 si byli sebou jistí Demokraté, v 2020 Republikáni, (fanouškové fotbalu a hokeje by mohli vyprávět o všech těch zápasech, kdy vyhrál předpokládaný loser, protože předpokládaný vítěz si byl sebou moc jistý), letos se mi zdá, že obě strany jsou ostražité a nechtějí nechat nic náhodě.

Co bych řekla o obou kandidátech? OK. Trump je neřízená střela, v jeho projevech se zrcadlí jeho ego. Na druhou stranu hájí vesměs konzervativní hodnoty. Bohužel, i na něm už se začíná projevovat věk a únava. Před osmi lety sbíhal se schůdků letadla jako mladík, nyní už sestupuje rozvážně a rukou se přidržuje žbrlení. Nicméně pořád ještě je schopen hodiny stát a mluvit spatra tak, že větě, kterou vysloví, posluchač rozumí. Oproti tomu Harrisová v poslední dobou tvrdí, že také hájí konzervativní hodnoty, ale její činy za poslední čtyři roky ji usvědčují z opaku. Platí o ní biblické „po ovoci jejich poznáte je“. Během svého viceprezidentského období pomáhala vpouštět do země nelegální immigranty a poskytovat jim finanční i organizační pomoc, podporovala potraty a zastávala se tranzice mladistvých. V osobní rovině mi na ní vadí to, že funguje jako generátor náhodných slov – padají z ní slova, která existují, ale dohromady nedávají žádný smysl. Mimo jiné se o tom mohla v rozhovoru přesvědčit i Oprah Winfrey, kterou skutečně nemůžete obvinit z náklonnosti k Republikánům – při rozhovoru s Kamalou Harris jí v několika případech tuhly rysy i před kamerou. Televizní stanice CBS teď dokonce čelí obvinění, že část Harrissové odpovědí vystřihla a nahradila dodatečně srozumitelnějšími odpověďmi. Když na mítinku Harrisové vypadly čtečky, nebyla schopna mluvit spatra, a jen opakovala: „do voleb zbývá 32 dní, 32 dní…“ Na jiném mítinku mluvila jako kniha. Ale běda, jedna kamera chtěla zabrat dav sedící před Kamalou a tak to obloukem vzala za ní. Přitom ale zobrazila čtečku zamaskovanou jako kamera snímající čelný záběr. Kdo tedy sedí za kulisami a tahá za nitky?

I kdyby se ale Trumpovi podařilo zvítězit, je diskutabilní, zda se mu podaří získat potřebnou podporu na to, aby bezpečně a dostatečně změnil kurs lodi zvané USA. Takže, držme si klobouky, jedeme s kopce.

P. S. Požádala jsem Billa, abychom spolu jeli vyfotit ty nápisy. Když jsem je pak chtěla přetáhnout z fotoaparátu do počítače – nešlo to. Stáhly se fotky, které jsem nafotila o den dřív v jednom domově důchodců jako nic (pro další článek), ale zrovna tyhle dvě jsem musela kopírovat oklikou. Už posledně, když jsem vkládala fotky s českými popiskami, vyskakovaly mi návrhy jak jinak popsat obrázky. Byla to jen náhoda nebo někdo/něco šmíruje?

Z Mississippi zdraví Petra