V projevu Petra Pavla u příležitosti 107. výročí vzniku Československa lze nalézt celou řadu témat, jež by zasloužila hlubší diskusi. Má stať se zaměří na problematiku občanské společnosti. Na její adresu z úst současného prezidenta republiky zaznělo:
„Když mluvím o principech, které pro tuto zemi považuji za zásadní, rád bych v den, kdy vyjadřujeme úctu konkrétním osobnostem a jejich přínosu pro společnost, zmínil také hodnotu nepostradatelnou pro naši úspěšnou budoucnost.
Je jí autentická, sebevědomá a rozvíjející se občanská společnost, ze které mnozí dnes vyznamenaní vycházejí. Ostatně i moderní česká státnost z ní do velké míry vyrůstala.“
Charakteristickým rysem občanské společnosti má být její nezávislost na orgánech státní moci. Je definována jako dobrovolné sdružení lidí propojených určitou aktivitou.
Často může fungovat jako protiváha státní moci a nabízet alternativní řešení a podporovat rozvoj demokracie.
Když občanská společnost nevoní…
Takovou protiváhou státní moci nabízející alternativní řešení je spolek Svatopluk. O něm se ale Petr Pavel ani slovem nezmínil. Přitom se jedná o nepřehlédnutelnou a významnou součást naší občanské společnosti, která je k vládní moci značně kritická.
Z projevu stávající hlavy státu bylo více než patrné, že Petr Pavel si cení toliko té části společnosti, která je k vládní moci ve vztahu ryze konformním. To koneckonců potvrdil oceněním Jana Dvořáka, který inicioval projekt Politika (nejen) pro mladé. Tento projekt usiluje o to, aby se mladí zajímali o politiku, což lze hodnotit kladně. Problematické ovšem je, že mladé lidi směřuje k podpoře konkrétních názorů s tím, že to jsou „ty správné“ postoje.
Již zmíněný spolek Svatopluk nabízí trochu odlišný přístup k realitě, a to mimo jiné prostřednictvím různých tematických trialogů, jejichž hlavním přínosem je diskuse o dané problematice z více úhlů pohledu.
Poněkud rozdílná ocenění
Při troše sarkasmu je možné srovnat pana Jana Dvořáka s paní Martinou Bednářovou. Oba usilovali z funkce pedagoga o totéž, tedy o podnícení zájmu mladých o politiku, jenom s poněkud odlišnými výsledky: Jeden má státní vyznamenání, druhý sedmiměsíční podmínku s nařízeným absolvováním převýchovného kursu, kterému se dnes říká mediální gramotnost.
Ptejme se, co rozvíjí myšlení dospívajících více: Předepsané memorování jediného přípustného pohledu na realitu, nebo provokativní polemika s tímto pohledem? Chceme snad naše děti chránit před otázkami a pochybnostmi? V takovém případě je ale neučíme tomu, co je pro demokracii základní životní funkcí: Diskusi.
Hranice demokracie
Právní pedagog a publicista, Petr Kolman, poukázal na neobhajitelnost soudního procesu s učitelkou Martinou Bednářovou (Lidové noviny, Úhel pohledu, 29. 10 2025). Mimo jiné poznamenává: „Domnívám se, že tohle už není skutečná demokracie, to je posílení autocenzury pod dohledem trestního práva.“
Ti, kdo soudní proces s paní Bednářovou obhajují, operují s argumentem, že se nejedná o postih svobody slova, ale o údajné překročení kompetence učitele. I kdyby tomu tak bylo, to má být trestné?
Jaké jsou tedy kompetence českého učitele na základní škole? Připomeňme si, že šlo o žáky osmé třídy, tedy mladé dospívající lidi, s nimiž by se již o politice mluvit mělo. V naší společnosti se nyní vede spor o to, zda smí učitel se žáky diskutovat a ukazovat jim i jiné úhly pohledu na dané téma. Soudní proces s paní Bednářovou sděluje, že nesmí. To je ale v rozporu s principy demokracie. Kde jinde se mají lidé učit diskutovat bez omezení než ve škole? Na jednu stranu slyšíme, jak je důležité probouzet u mladých zájem o politiku, na stranu druhou takový člověk čelí perzekuci a stíhání. Nejhorší na tom je, kolika zástupcům médií to přijde v pořádku. Stejně, jako jim přijde v pořádku, že si žák cíleně nahrává svého učitele, a nahrávku účelově upraví, aby mohl tohoto pedagoga politicky zničit.
Problém identity
Petr Pavel přitom ve své řeči vyzdvihl význam národního obrození v době, kdy ještě žádné Československo neexistovalo. Zmínil potřebu identity. Má ji naše současná společnost? Kolik toho ze škol znají mladé generace o naší společné historii? Jak tyto generace kultivují svůj mateřský jazyk? Není s naším školským systémem něco zásadně špatně, pokud celé řadě mladých lidí nic neříkají základní historická data spojená s historií státu, na jehož území žijí?
O čem se nediskutuje?
Petr Pavel názorně předvedl, jakým způsobem lze znemožnit jakoukoli legitimní diskusi, když prohlásil:
„Pokud někdo tvrdí, že nám nic nehrozí, že není nutné posilovat bezpečnost a obranu, občanskou informovanost, připravenost a odolnost, že není nutné bránit se před hybridními útoky nebo řízeně manipulovaným obsahem na sociálních sítích, pak vědomě lže.“
Toto souvětí si rozdělme. Hned s jeho první částí je možné polemizovat, když do něho cosi vložíme: Pokud někdo tvrdí, že nám nic jako členovi organizace NATO nehrozí, lže. Takto upravené souvětí vybízí k debatě, nakolik je NATO organizací obrannou, a nakolik zajišťuje bezpečnost svých členů. Provokativní otázka zní: Nezvyšuje tato organizace svou činností eskalaci na mezinárodním poli?
Dále se Petr Pavel zmínil o potřebě občanské informovanosti. Myslí jí zajištění všech relevantních informačních zdrojů nezbytných pro tvorbu fundovaného názoru, nebo mu jde o selektivní podporu jednostranných mainstreamových provládních médií, k nimž má prostý lid, když ne jako k božstvu, vzhlížet s bázní a pokorou jako ke kněžím?
V podobném duchu je možné nazírat na Pavlův apel k připravenosti a odolnosti. Můj přirozený sklon k sarkasmu mi nedá, abych nepodotkl, že hlava státu nejspíše nepropagovala prut odolnosti ve spolku Svatopluk, a ani nehovořila o připravenosti na děje související s přechodem od unipolárního rozdělení světa k multipolárnímu.
Politickým rozdílům navzdory
Z projevu Petra Pavla by rozhodně neměla zapadnout tato slova:
„Naše republika se tak od počátku opírala o živou síť občanských vztahů, které ji propojovaly i přes výrazné politické rozdíly.“
Citujme nyní základní tezi spolku Svatopluk: „Chceme spojovat vlastence levicové s pravicovými…Chceme národ, který se nebojí vzít svůj osud do vlastních rukou a umí odmítnout každého, kdo se ho pokouší podřídit cizím zájmům… Chceme prosperující národ, který se umí o plody práce svých příslušníků podělit napříč společenskými vrstvami…“
Dochází prezidentovi republiky, že představitelé našeho národního obrození v 19. století vystupovali proti tehdejšímu režimu Rakouska-Uherska, a že tento režim jim rozhodně nakloněn nebyl?
Je to spolek Svatopluk, který dnes buduje živou síť občanských vztahů bez ohledu na rozdílnost politického vyznání. On je etalonem naší skutečné občanské společnosti. Pouze si to někteří jedinci nechtějí připustit.
Ochrana proti nenávisti?
Kapitolou samou o sobě je řízený manipulovaný obsah na sociálních sítích. Jestliže se chtěl prezident republiky vymezit například vůči šíření nenávisti, bylo by na místě ji pojmenovat obecně, a odsoudit všechny její formy včetně schvalování atentátů na Roberta Fica či Donalda Trumpa či výhružky likvidací Kateřině Konečné či Tomiu Okamurovi. Kdo na něco podobného čekal, nedočkal se.
Stejně tak nezaznělo, že řadu takzvaných dezinformací, pokud je chápeme jako cokoli odchylující se od ověřitelných faktů, šíří ti názorově správně stojící. Jako příklad může posloužit Danuše Nerudová, která šířila klamavou zprávu, že Československo za druhé světové války osvobodili Američané.
Hlavně nepochybovat…
Celkově lze konstatovat, že se atmosféra večera 28. 10. 2025 nesla v duchu nezpochybňování. Kdo si dovolí pochybovat o prospěšnosti NATO, je zrádce a nepřítel, neboť údajně ohrožuje naši bezpečnost. Naše členství v NATO ji neohrožuje? Dějiny nám ukazují, že každý vojenský pakt jednou skončí, například Varšavská smlouva. Nenaplňuje se právě nyní i osud NATO? Cítíme se nyní skutečně bezpečně? A došlo by k současné eskalaci, kdyby žádné NATO neexistovalo?
Osobně dávám přednost kladení jakkoli provokativních otázek před mašírováním na frontu, kde se již nikdo na nic neptá.
Máloco může být výmluvnější, než když se francouzský prezident Macron v době hluboké politické a ekonomické krize zabývá vysláním francouzských vojáků na Ukrajinu. Inu, dojde-li chléb, chce to koláče, že?
Nehodící se škrtá…
Spolek Svatopluk není jediným subjektem občanské společnosti, který Petr Pavel ve své řeči zcela pominul. Existují další spolky, které by zasloužily ocenění, například: Společenství PRAK, proti represi a kriminalizaci, Společnost pro obranu svobody projevu (SPOS), pěstování vize Radima Valenčíka či Sdružení za obnovu národní suverenity, Kudy z krize.
Za zmínku stoji rovněž iniciativa Ne naším jménem! Ta mimo jiné říká: „Prohlašujeme, že i my nesouhlasíme s naší vládou v její podpoře izraelské okupace palestinských území, izraelského apartheidu, jeho osadnické kolonizace a válečných zločinů… Čelíme nebezpečí, že Palestinci budou vyjmuti z univerzálních hodnot rovnosti a svobody a že izraelské zločiny proti nim budou i vinou naší politické reprezentace zahlazeny a promlčeny.“ Zatímco některé vyvěšování vlajek se u nás bere jako samozřejmé (a demonstruje se, pokud jsou svěšeny), vyvěšení jiných budí pohoršení. Stačí připomenout spor na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění právě v souvislosti se solidaritou s trpícím civilním palestinským obyvatelstvem (někde holt zabíjení dětí nevadí). A to ani nemluvě o tom, co by způsobilo, kdyby se někdo Palestincům složil na raketu například se jménem Egon. To by média nemluvila o ničem jiném než o hanebné podpoře terorismu.
Je evidentní, proč se tato část občanské společnosti do vzletných frází dne 28. 10. nevešla. Protože poukazuje na tristní stav naší společnosti za vlády kabinetu Petra Fialy. Upozorňuje na významnou redukci svobody projevu ve veřejném prostoru a na její kriminalizaci. Bojuje proti cenzuře a proti potlačování diskuse.
Úsilí těchto organizací a jejich představitelů nebylo na Pražském hradě zmíněno vůbec, natož aby bylo vyznamenáno.
Kdo nestojí na správné straně…
Zatím se totiž u nás vyznamenává s podmínkou: Kdo nestojí na správné straně, je buď „dezolát“ či neexistuje. Jedině tak je možné občanskou společnost adorovat, a přitom její podstatnou část bojkotovat, a vlastně proti ní bojovat. Paradoxní je, že právě na půdorysech této její části se formuje nové národní obrození.
Co se dochová?
Olej se vlévá rovnou do plamenů,
pod kotly čerti ještě přitopí.
Démoni války hloubí příkopy,
aby ryk zbraní snížil lidskou cenu.
Pro hydru život pranic neznamená:
Představou lázně velmi krvavé
zlákána doufá, že si zaplave.
Chce do ní vstoupit – aspoň po ramena.
Nechtějme živit hlavy saně lačné,
neboť když jednou oheň chrlit začne,
zůstane popel místo domova.
Zbavme se setby obludné a dračí
s tím, že už bolest světa jaksi stačí.
Když přijde sklizeň – co se dochová?
Dávám sem odkaz na petici proti panu Rakušanovi: https://www.petice.com/nechceme_mafiana_vita_rakuana_ve_vedeni_poslanecke_snmovny.
Ještě sem ke kauzám pana Rakušana vložím odkazy na své dva starší články, aby bylo patrné, proč již dávno pan Rakušan nemá v politice co pohledávat:
https://nase-pravda.net/2023-10-05-02/.
A toto je druhý slíbený odkaz: https://nase-pravda.net/2025-04-21-01/.
Mainstreamová média v této kauze hrubě selhala. A nejen v ní…
Jedni i druzí jako chovanci blázince.
Nepouštět na vycházku současně.
Svatopluk…
Tak trochu jiní prodavači hrnců.
Herbalife.
Vyvolení.
Spojení pravice s levicí.
Vlk se bude pást s beránkem.
„Obrozenecká“ sekta.
Vlci shánějící si své stádo ovcí.
Ano, jsem hnusný a vím to.
Nejste hnusný, jen povrchní. Nálepkujete. Podle Vás je Svatopluk podvodný prodavač. V čem přesně? Že spojuje pravici a levici proti extremistickému středu? On zkrátka vychází z hodnot, na kterých se konzervativní pravice i konzervativní levice dovede shodnout: Jsou to ochrana svobody projevu, odpor proti indoktrinaci a propagandě, důraz na funkční rodinu či tvorba podmínek pro prosperitu naší země.
To Schumacher:
O tom píšu. Jediný způsob jak přesvědčit kohokoliv k čemukoliv je, dát mu příklad k napodobení. Jestli je to Pavlík Morozov nebo Helmut Gross, který zbožňuje Vůdce či Zoja Kosmoděmjanská je propagandě celkem jedno. Je to „PŘÍKLAD“. Historie, vzor k napodobení.
Jejich historie se musí dost často opakovat, jinak jejich příklad vybledne a dokonce se stane příkladem odstrašujícím, případně zcela nevhodným jako Jan Palach.
Třikrát sedm je dvacet jedna,
Třikrát sedm je dvacet jedna,
Třikrát sedm je dvacet jedna!
Každý den, sedm dnů v týdnu, celé týdny, roky. Pak o tom nebude pochyb.
A přívlastky! Vrahové z Wallstreetu, němečtí revanšisté, zločinec Putin…
Nikdy(!) nezapomenout připojit přívlastek nebo přídavné jméno, až s ním bude podstatné jméno neoddělitelně spojené.
Čestné slovo, pravý úhel, poctivá práce, daleké obzory, komunistická strana…
Zlatý Putin.
😄
Podle mého rozvědčík nevěděl, co čte. Jeho úkolem bylo přečíst to souvisle a střídat přitom pohledy – proto měl čtecí zařízení 2.
Vsadím se, že předevčírem dlabal dýni.
Petr Pavel v postroji
s rozkazem se spokojí.
Celý šťastný nese kost,
nahoru mu trčí chvost.
Štěkej, čuchej, sedni, lehni!
Na pět let se ani nehni!
Přitiskne se k noze pána,
ať není řiť nakopána.
To je rozbor z pozice psychiky člověka . Ale musíme vzít v úvahu , že to , co je zde posuzováno , je v objektivním světě vycvičený pes , který štěká podle pokynů aktuálního psovoda .
Posuzovat toto člověku zdánlivě podobné stvoření měřítkem lidské psychiky nemá smysl . Pokud se změní ideologie a s ní i majitel psa , tak pes se pružně přizpůsobí .
Je nezbytně nutné mluvit hlasitě o tom , že ty nelidské nepodarky , které jsou vybrány a vycvičeny v sorošovských líhních , nejsou lidé , protože jejich psychika není lidská . A pokud to nejsou lidé , tak nemají žádné právo organizovat životy lidí .
Může se to zdát jako malichernost , se kterou nemá smysl ztrácet čas . Jenže to , že jsou do těchto líhní dosazováni psychopaté , je časem ověřený fakt a pokud chceme tento nástroj likvidace národů a států odstranit , tak musíme dosáhnout stavu , kdy každý , kdo bude pověřen vedení nějakého veřejného sektoru , bude muset být psychicky prověřen . Pokud je možné prověřovat psychiku řidičů , tak proč ne i politiků , úředníků , učitelů a pod.
A musí to fungovat jako minimum nezbytné kontroly řídících pracovníků .
A že se letos zase nenašel nikdo, kdo by tam přišel jen proto, aby mohl demonstrativně odejít? Jo to za Zemana bylo jinak.
P.S. Pozdrav do Žďáru nad Sázavou.
Ne, opravdu nebudu polemizovat s obsahem článku. Není s čím. Naprostý souhlas.
Ale dovolím si podotknout jedno: K tomu, aby někdo vzal obsah článku za svůj, chybí jen malinko – odstínit, neutralizovat každodenní působení současných médií, které fungují ve prospěch jednoho názoru, jedné soustavy polopravd a lží. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Doufat, že se to povede pomocí článků, které tvrdí opak nebo jen „něco jiného“, je celkem naivní. Pro čtenáře, posluchače či diváka je to jen jiný názor, jeden z mnoha, které snad dolehnou do jeho světa, navíc je veřejnost na tyto jiné názory penetrována, předpřipravena obecně platnou propagandou. Každý den, celý rok. Celý ten problém tkví v používání pejorativních přívlastků, které už k myšlence stálým opakováním „přirostly“. Ruský agresor, ukrajinský obránce atd.
V čem tkví agrese Ruska nebo naopak obrana Ukrajiny se už není nutné vysvětlovat, jak se říká v jednom starém sovětském bonmotu «Зачем буквы, всё ясно!» Prostě to tak je… Axiom.
Jenže sovětská propaganda nepracovala pomocí statí, které vysvětlovaly ideje komunismu, ale články, povídkami, romány. Pomocí filmů, byť nám dnes připadají primitivní. Ale národy Ruska, mužiki i jejich báryšně tak získali aspoň nějakou vnitřní hrdost, že jsou součástí onoho „velkého pohybu“. Součástí obrovského národa, který je schopen změnit svět. Natolik se ztotožnili s celonárodním pocitem, že za něj byli ochotni umírat na frontě a ještě na to být hrdí. Stalin vyhrál bitvu o duši Rusů. A to dokonce bez pomoci církve!
Proč vyhraje dnešní Rusko? Protože si vzalo poučení ze stalinských dob a ještě ho rozvinulo. Putin nejen spolupracuje s pravoslavnou církví, ale i s jinými církvemi. Všem dává na vědomí, že o nich ví a že ji si jejich loajality cení. Nikdy nezapomene ocenit nějaký vojenský nebo i civilní počin, který podporuje současné Rusko. V počtu rozdaných medailí je myslím Rusko „mistrem světa“. Není snad Rusa/Rusky, kteří by nebyli nositeli některé medaile. Téměř každý den je v RF nějakým svátkem. Železničářů, soudních vykonavatelů, potravinářů, chovatelů psů atd. Pochopitelně i kosmonautů, námořníků a vojáků. A na žádnou kategorii se nezapomíná, ve svých nesčetných projevech ji VVP nezapomene připomenou – i s jejími zásluhami. A tak si zajišťuje, že se kdekdo cítí být budovatelem a obráncem Ruska, ruské federace.
Kdyby naše ještě současná věrchuška bývala byla takto přistupovala k „práci s masami“, opozice by dnes neměla nárok něco změnit. Nakonec se stačí podívat na výzkumy popularity. I na ty staré, z dob reálného socialismu. Nebyly všechny „cinknuté“. Snaha „spolupracovat s režimem“ bývala veliká – mluvil jsem třeba se staršími herci, kteří zadarmo, z přesvědčení, chodili pomáhat na stavbu Nové Hutě Klementa Gottwalda.
Dneska?
Kdokoliv se vyšplhá po politickém a společenském žebříčku jen o pár příček výše než ostatní, už hledá způsob, jak to „zpeněžit“. A snaží se udržet a popolézt výše i za cenu, že se bude šplhat po zádech kolegů. To všechno ovšem publikum vidí – i když o tom moc nemluví. Pokud někdo se státní politikou nahlas souhlasí, je to většinou proto, aby nebyl považován za „nepřítele režimu“ a nepřipravil se tak o možnost vyšplhat se výše nebo tam aspoň dostat své děti.
Co tím chci říct?
V opozici nám chybí kladní „hrdinové“, se kterými by se mohl „opozičník“ srovnávat. Nastává tam totiž stejný proces, jako u vládnoucí věrchušky. Kdo je kousek nad ostatními (třeba jen v popularitě), hned se snaží vyniknut ještě více, třeba i tak, že své spolubojovníky pomluví. A je to pochopitelně vzájemné a prorežimní média toho rády využijí a výsledek vidíme.
Takže místo bojů mezi sebou by opozice měla, byť někdy se skřípajícími zuby, víceméně táhnout za jeden provaz. Nesnažit se o co nejbrysknější politický projev, ale spíše by měli ti, kteří mají aspoň kousek talentu, začít psát „mravoličné“ povídky, básně, točit krátké skeče, které místo krutého výsměchu stávající situaci inspirují diváky k následování. Něco jako Amicisovo „Srdce“. Autor to ať nedělá pro svou slávu, ale pro dobrou myšlenku. Pak se, případně, může slavným stát. Ale nikdo mu to nezaručí.
Je to sázka do loterie!
Vim o některých, kteří talent mají…
Velmi za tento příspěvek děkuji, Kocoure a plně s ním souzním. Ano, je třeba zapomenout na ega a táhnout za jeden provaz, pracovat jako tým. Nehrát si na individualitu, ale spolupracovat. Myslím, že se o toto snažím celou dobu.
Klidnou neděli všem tady…
Nikdy nežer Rusa, povídá lev krokodýlovi. Jen jednou jsem to udělal, a dva dny sral medaile.
A funguje to? Funguje! Za živa i potom!
Kdysi jsem několikrát pomáhal do saka uniformy podplukovníkovi Tegzovi, Ukrajinci naturalizovaném v ČSSR. To byla tíha! Metály až po kapsy. Mimo jiné, byl to fronťák – a jeden z nejspravedlivějších furťáků, které jsem poznal.
Jenže jsem byl osobně svědkem, jak pomocí toho saka, které si oblékl , zahnal do defenzívy jednotku sovětské armády, která přijela v osmašedesátém obsadit náš vojenský objekt „B“ a degradoval (beze zbraně!) jejich poručíka. Oni zbraně měli, naši kluci měli prázdné SA-26 (a asi plné kalhoty) a mířili na sebe ze tří metrů.
Tolik k medailím.
Vyznamenávání soudruhů s jedině správnými názory se dělo, děje a dít bude.
Stejně jako systematická likvidace kohokoli či čehokoli, kdo nebo co nezapadá do předem utvořeného obrazu.
BTW – Připomíná mi to někdejší hru pro děti. V krabici bylo 24 dřevěných kostek, jejichž strany byly polepeny částmi šesti obrázků. Úkolem dítěte bylo poskládat kostky tak, aby vznikl jeden ze šesti obrázků, jejichž předlohy mělo dítě k dispozici.
Po seskládání jednoho obrázku bylo možno poměrně jednoduchým pohybem – otočením kostek po řadách či sloupcích – měnit poměrně bezpracně obrázky, aniž by se musel malý človíček příliš namáhat.
Údajně chytří malí idioti – to jako já – pracně hledali kostičky a trápili se prohlížením a porovnáváním výseků obrázků na krychličkách s předlohami.
Pitomci, kteří neuměli ani pořádně mluvit, přišli velmi záhy na to, jak kostičky obracet po řadách i sloupcích a získávat takřka bleskově pochvaly a odměny od soušek včelek, které nás měly na starost.
A o tom je hen ten život…
Výstižné přirovnání. Ano, a na otázky při tom skládání jaksi není prostor…
Re: MŘ
Ano, kladení otázek je naprosto nežádoucí. Otáčej, vole, nemysli a nemudruj.
Btw. zapomněl jsem vám vynadat za básničku, abyste nám moc nezpychl. Ne že byste to uměl, ale zrovna tato se vám tak trochu – ale jen úúúplně maličko – podařila.
(-:
Děkuji moc za vynadání a zdravím 🤗
Krad mladej turek ,krad jako straka ,
vod naroda i vod zebraka.
Potom na svoje miliony ,
aby nemel problemy,
velkou ceduli povesil ,
aby nikdo nic nezjistil.
Soukromy vlastnictvi je svato
a kdo mi na nej sahne je spinavy blato.
Nejdrive hodne moc kradu,
a potom jako politickej parasit ,
soukro myho vlastnictvi ,sem fanatik.
a kazdymu zavru hubu.
Ke svy minulosti se neprizna ,
patrani policie sou zbytecna,
Klaus pravil
ty muj slusnej kluku ,
drzime nad tebou vochranou ruku.
A nikdo se tomu nepodivil.
Ma pozehnani i vod Blabise Mistra ,
ma vod nej , flek jistej ,ministra.
Kazdej chudak kterej nekrade ,
na pole de a urodu hrabe ,
aby vlada se nazrala ,
a nejvic milionu sobe hamtala.
Zajem vo kecy rozvedcika Pavla ,
je vetsi , nez vo flasky pana Havla.
Na velky clanky spisu poucnych to vyda ,
az populace , ctenaru je z nich, bleda.
A marne zivou vodu sobe hleda…
Nekerych sou verse protekcni ,
sou jim udeleny, vodmeny financni.
Jinych versu prokletych ,vrchnosti kazou ,
do pekelnych zaru, dozorci rychle je smazou..
Az se umazou…
Opět skvělé.
Díky. To jsem rád. Zdravím.